Geoložka, montanistka, manželka geologa a montanisty,  máma dvou dospělých synů, autorka povídek, turistických průvodců, také jsem zlatokopka / nikoli ta, co se dívá mužům nedřív na výši konta, ale ta, co zlato opravdu rýžuje z potoků a řek, máčí si ruce ve studené vodě, také  lektorka rýžování zlata/ a jako každá správná ženská tak trochu i "holka pro všechno".  

 

Být geoložka má své krásné stránky-i když to vypadá hodně romanticky oproti realitě. Jsem převážně mezi muži a s chlapy o módě, kosmetice a nových botách moc nepokecáte.  Když koupí přítelkyni náušky za stpvku, hurá, chlapec je pozorný.

Nějak si to musím kompenzovat. I proto  vytvářím krásu a jezdím s ní po trzích. Hodit na sebe dlouhou sukni a být chvíli "za kočku. " Pokecat s holkama, sednout si na kafíčko a sdílet holčičí radosti. 

 

focení přírody mi jde líp, než focení šperků. Můj věčný problém!

 

Freiberg, doly na stříbro-  důl na cínovec v Krupce-  greisen, hornina, která obsahuje cínovou rudu/ u Přebuzi.  Zde se těžil  matroš na šperky...

 

 

.

Tady se rýžoval cín...  na březích krušnohorských blat 

Gimliho Trpasluj/ inspirativní terénní práce ve starých dolech na zlato 

v roli Gimliho archeolog Pavel, v kostkované košili moje drahá "polovička"  

Když uvidíte v lesích tohle, není to pozvánka dál- fakt ne. Šílenců, co ve starých dolech "zařvali" každým rokem přibývá.  My "od fachu" už víme, kam šlápnout. Váš krok by mohl být ten poslední. 

 

 Setkání s drátky 

Kamarádka mi říká, že jsem se minula povoláním. Musím neustále něco vymýšlet a tvořit. Od šití a pletení šatiček pro panenky a výrobu vlastnoručních modelů přes moduritové brožky pro kámošky, dětské záplaty ve tvaru myšky, bundičky s medvídky a keramické vázičky jsem se prokousala až k drátěným šperkům.

A začalo to takto nějak docela  nevinně:

"Mami, nakup mi nějaké náramky a náhrdelníky, potřebuji kotiliony, na závěrečnou do tanečních..."

"Co blbneš, Vláďo, za tu cenu raději nakoupím korálky a něco z nich udělám..."

Pokud jde o vaření nebo rukodělné práce, máma vyřeší všechno.  A co máma neumí, to řeší podle vzoru Pippi Dlouhé Punčochy:  "To jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde!" 

nakoupila jsem korálky/ spoustu/, usoudila, že navlékat korálek za korálkem je "blbárna pro cvičenou opici" a  přikoupila jsem i časopis  Korálki. A dočetla jsem se, že polovina autorek návodů je na fleru.

Co to ten fler je?

A už jsem byla v pasti...

I když to ještě chvilku trvalo...

  

pro inspiraci si chodím i do zahrady a modelku mi občas dělá  kočka :D 

 

 

 moji chlapi :-) 

ti jsou vlastně vinni i tím, že jsem na fleru.

No, vinni...spíš mne k tomu nakopli. 

O kotilionech jsem se už zmínila.  Ty má na svědomí ten blonďatý kluk v modré bundě. Vladimír je Beran křížený Drakem, kam vpadne, tam je ho plno, kámoše má pomalu v každém koutě světa  a když někam jede, přijde za mnou s nevinnýma očima:  "mami, potřeboval bych nějaké dárečky, víš, jen něco malého..."  To "něco malého" putovalo do Indie jako odrátované lahvičky nebo do  Číny v podobě dvou hrstí  náušniček s pravými českými korálky. Naposledy jsem motala pidipřívěsek pro jeho kamarádku ze školy. A tak jsem se dostala k minimalistickým šperkům v hlavní roli s krystalem. Drátky nerez 316L, tenké 0, 16,  a 0,5 mm. 

Prototyp jsem už poslala příští majitelce. Tohle je jeho kamarád, zatím k mání. 

 Druhým pachatelem byl mladší syn Martin. Hloubavější diplomat zrozen v čínském znamení Hada. Na tajně ukořistěné fotce je  to ten v brýlích a zrovna  cosi pilně studuje. 

 

foto Celia Maya- staženo z facebooku

Martin na prahu puberty objevil Pána prstenů a Zaklínače, historický šerm a LARP.  Šila jsem pláště, kalhoty, košile, jednou dokonce i boty . Kožené.  K úspěšným bakalářkám si přál ušít renesanční kostým. Kabát s prostříhanými rukávy, kalhoty a vše, co k tomu patří. Nic plastového! Kupa sametu a plátna, kovové knoflíky objednané z Německa,  2 týdny práce.  Nutnost koupě nového šicího stroje Janome. Doporučuji! Ten šicí stroj. Nikoli tu práci. 

A abych trošku propagovala i Dagmar, která zde funguje pod nickem střihy otylka, Martinův kostým vznikl podle jejího střihu.  https://photos.smugmug.com/Zlenice-Bro%C5%BEov-2016/i-FTRKsWb/1/X3/Zlenice2016_Hob-26-X3.jpg  Martin je ten v tmavě modrém. 

Jednou bylo třeba narychlo i kovovou sponu, protože Martin tu svou z Drakarie ztratil v lítém boji. Dva odrátované "knoflíky" s vsazenými křemeny spojené "řetízkem" bohužel nevyfotím, jsou napevno přišity k plášti a plášť si vzal Martin s sebou do Prahy, kde pracuje. 

Díky Martinovi jsem se dostala k fantasy šperkům inspirovaným historií a archeologickými nálezy. 

Lunice  "Lada" s měsíčními kameny 

 A do třetice můj muž...

"K čemu to všechno vyrábíš? Všude se to tady válí, ztrácíš tím jen čas. Nemůžeš dělat něco užitečného?"

Tohle jsem měla pomalu už k snídani, obědu i večeři. 

Jj bylo to takové období, kdy mne korálky hodně chytly a už nebylo komu rozdávat.

Jednoho krásného podzimního dne se nechal slyšet, že ty moje korálky jsou k ničemu. 

"Já Ti dám, k ničemu!" 

Sedla jsem k notebooku, našla  www.fler.cz ,  několikrát klikla... A zrodila se veronica-eve, půlnoční víla se srdcem neklidným a věčně objevujícím- stejně, jako já...

Image mi vytvořila Lucy 65.  A protože to nebylo docela ono a já bych nebyla já, návrh jsem trošku recyklovala. Rodí se nové logo..

 

 

Dnes i manžel uznává, že tvorba šperků je moje práce. Pomáhá mi s trhy, shání noclehy nebo mi poradí s programen Corell, s nímž to umí přece jen lépe než já. Chlapům to holt déle trvá. 

Pomohla mi i  Zuzka / manželova kolegyně/. Viděla moje šperky na vánočních trzích a zadala mi dárek pro někoho z rodiny, kdo miluje víno. Pak mne "zaměstnala" u vydávání brožurek na geofyzikálním semináři a dovolila mi roztáhnout se tam i s mými šperky. 

 

  Příroda

je nejen mocná čarodějka, ale i další z mých hnacích motorů.  Při své terénní práci se často dostávám na místa, kam vkročí maximálně nožka srnky nebo liščí tlapka. Uznejte, že není problém v něčem spatřit síň pokladů,  drápky lesních skřítků, tůňku, kde tančí víly nebo tajemnou skalní bytůstku. 

 

nevěříte, že tudy kráčí skřítkové, víly a elfové?

 

Sladič- na Slovensku se věřilo, že žvýkáním kořínku získáváte sílu. Jako děti jsme je také ochutnávaly.  Ale pozor, sladič je chráněný! 

 Skalní duch / jasně, vada fotky.../ 

studánka jako pro vílu / to triko s listy je také moje práce, savo, černý top a náhoda /

A zde tančily čarodějky... 

Pokřtěná Dunajem...

 

 

Bratislava- moje rodné město, uličky, kudy jsme chodívaly na procházky.../ Sloup se jmény absolventů   na bratislavském evangelickém lyceu/ 

Tvorbu mám v genech. Děda byl pánský krejčí, babička mne učila plést, háčkovat i vyrábět dečky ze skleněných korálků (jen na ty  její překrásné výšivky richelieu jsem nikdy neměla trpělivost ).  S mámou jsme modelovaly z moduritu korálky a vymýšlely alchymii, jak a čím je obarvit. Od dědy jsme občas vyškemraly odstřižky látek, aby bylo z čeho šít pro panenky. 

Já a moje sestra -  "skorodvojče" Darinka. Mezi námi nejsou ani 2 roky. /Stejně jako mezi mými syny/. 

U nás doma byla "v kurzu" "pořádná povolání". Kdeže umělecká dráha...Ano, kdybych chtěla hrát na varhany, to snad. Ale výtvarka? Být malířkou nebo sochařkou? Tím se, holka, neuživíš! Dělej si to jako koníčka! 

Ani ve škole mne nijak nemotivovali. Dečky vyšívané protahovaným stehem, rozpíjející se vodové barvičky spolehlivě zkazily sebelepší náčrtek tužkou, pokud jsme navlékali, tak korálek za korálkem hezky do řady na nit, která se v závěru rozvázala nebo roztrhla a mohli jsme začít od začátku. A obzvláště oblíbené bylo vystřihování a slepování z papíru má za následek, že papír dosud nemusím a pocit lepidla na prstech, brr. 

V pubertě i později mne spíš zajímalo, co na sebe a čím se ozdobit. Mezi bratislavskými maminkami kolovala Burda, kterou kdosi dostával z Vídně, nové číslo u nás přistálo na dva- tři dny a  bylo třeba si narychlo obkreslit kýžené střihy. Šperky jsem si nějak umotala z drátů, korálků, z kousku dřeva, z toho, co bylo při ruce. První drátovaný "šperk " byla čelenka pro panenku. 

K myšlence, že bych se mohla snad i živit něčím výtvarným, mne přivedla  až kamarádka, Mgr.  Jana Krhánková. To jsem se už jako vdaná a se dvěma syny- "skorodvojčaty"  zabydlela v rodinném domku v Jeseníku. Mladší Martin potřeboval před nástupem do školy  trénovat jemnou motoriku a učitelka ze školky mi doporučila "přípravku" na jesenické  Základní umělecké škole. Jak to slyšel Vláďa, začal škemrat, že se chce také učit kreslit. A když jsem je šla přihlásit, Jana mi nabídla, zda nechci chodit do kurzů pro dospělé, které lektorovala. Nakonec jsem tam vydržela 15 let. Osahala jsem si malbu, grafiku, voskovou batiku , keramiku i malbu na hedvábí.

Já a fler  

Když mi oba kluci odešli na vysoké školy, zakotvila  jsem pevně na fleru. Tam jsem poznala techniku wire- wrapping a hned jsem věděla, že tohle chci umět.  Základy jsem se naučila v kurzech serenity a Eire. 

Chvilku jsem koketovala s technikou tifany a cínováním, které jsem si osahala v kurzu Ivety Hlobilové. Jenže jsem zjistila, že mi nedělají dobře pájecí kapaliny. 

A pořád se učím a inspiruji:-)

Drakov - kurzování pro děti i dospělé- ketlované náušničky ze zlomků minerálů 

S flerem přišly  i kamarádky, flertrhy a  první prodeje.  S překvapením jsem sledovala, jak se prodávají i  výrobky, které  bych dnes nemilosrdně hodila do krabice s potenciálním kovovým odpadem.U mých začátků stál jesenický flerklub, který se pravidelně scházel a jezdil po akcích v okolí.  Na svém prvním flertrhu jsem neprodala vůbec nic :D.   Nezabalila jsem to. A přišli mi do cesty i lidé, kteří mi pomáhali. Kamarádka  z dnes již neexistujícího esoterického obchůdku mi vzala pár šperků do komisního prodeje.  Na Rejvízu v tkalcovském muzeu jsem dostala prostor předvádět techniku a prodávat náušničky.  Časem jsem se propracovala k větším akcím, jako byl trh lidových řemesel v polském Prudniku/kam mne nalákala Andrea Hejná z nadačního fondu Dobrá srdce.  

můj stánek v Prudniku- a Andrea s Petrem v akci 

 Zdeňka, majitelka esoterického obchůdku,  zorganizovala esoterické festivaly Jesenické nebe, kde jsem už měla řádný stánek. Tři roky po sobě.  A další metou byla burza v Bratislave. K té mne dlouho přemlouval můj kamarád z vysoké školy a majitel  obchůdku s drahým kamením a šperky Miro Lipovský. Byl garantem výstavy, viděl nějaké moje práce na fotkách a chtěl mne tam mít také. Jen  já musela ještě nabrat odvahu. Když  jsem to konečně riskla, nestačila jsem se divit.  Ke konci jsem téměř neměla co prodávat... kupovaly se i šperky, které jsem měla problém  nacenit, v mých očích byly drahé. Možná mi zahrála do not i kapka štěstí- měla jsem s sebou i dvě lunice inspirované Velkou Moravou a na nedalekém knižním veletrhu se  podepisovala knížka o Slovanech. To nevymyslíš... a co víc si přát, když má prodavačka knížky  na sobě Váš šperk?   Sebrala jsem drzost a zakoupila stánek i na brněnských veletrzích. Že jezdím na flertrhy do Olomouce, to už je téměř pravidlem. 

Co dál s tvorbou...  

Človek nemá stagnovat a spokojit se s tím, co už umí. Tvorba  mne baví a otevírá mi to prostor, kde vybít přemíru kreativity.  Objevila jsem pinterest a youtube jako zdroje inspirace a dalších posunů.  Ne, opravdu nekopíruji. Naučím se, jak na to  a stejně si jedu po svém. 

 Každý šperk má svůj příběh... 

jantarový anděl  

Dlouho byl jen segmentem v krabici pokusů odložených na neurčito. Až mi při úklidu padl do ruky krásný kousek surového jantaru, který kdysi  přivezl Bogdan / sběrač jantaru z Gdaňska/ našemu společnému kamarádovi Henrymu do "jantarovice" což je  elixír  z jantaru a vodky. Henry zrovna ležel v nemocnici, Bogdan si potřeboval zaplatit lístek  domů do Gdaňska, slovo dalo slovo a kilo jantaru skončilo  u mne. Jako šperkařka jsem ho nejdřív pečlivě probrala. Některých kousků bylo škoda do alkoholu. Pak přišel den, kdy kousek stočené mědi ležel vedle oblázku jantaru a napadlo mi dát je dohromady. Byl to jeden z mých prvních pokusů s vlastnoručně vytvořeným řetízkem. 

 Kouzlo laguny

Před pár lety jsem se od Darkmoon naučila tvrdé pájení. Výsledkem byl například tento šperk , kde je napevno spájený celý podklad šperku. Měla to být benátská gondola a drátky ne a ne držet podle mých představ. Tak jsem na ně vzala pájku a najednou to šlo. 

 Aes Dana

Hledala jsem něco keltského a našla jsem lunici  na krku Vikinga v polském filmu " Když slunce bylo bohem" . Narychlo jsem ji obkreslila, samozřejmě po svém. A pak jsem hledala něco na vyplnění ploch. A objevila jsem jednoduchou techniku dráteníka z Ukrajiny  Vladimíra Dzjuby.  Hotovou lunici jsem mu samozřejmě poslala na fotce / prosil o to/  a odepsal mi "moloděc!" To potěší ... 

 

Příběh poslední- Gerdiny růže. 

To už bylo v "době covidové" . V Bratislave se mi vdávala kamarádka. S rouškou na puse a bez velkých oslav. Nemohla jsem jí jet na svatbu. Tak jsem vymyslela šperky jako talismany pro štěstí. Z prvního manželství má Evka syna a  pubertální dceru s vyhraněným vkusem, momentálně ujíždějící na vlně gothic, odmítá jakoukoli jinou barvu než černou. Chtělo to pro ni nějaký šperk na oživení. Až jsem objevila motiv růže. Ačkoli jsem růže skládala z moduritu i z dřevěných hobin, nebyl čas na pokusy.  Inspiraci jsem našla na youtube u vietnamské šperkařky Lan Anh . Volba jednoznačně padla na postříbřený drát. Evka dostala labradoritové srdce, Rebeka stříbrnou růži s drobným měsíčním kamenem na lístku místo kapky.  A ano, vzala si ji i na svatbu. Vítězství! 

"Pro velký úspěch" jsem si zopakovala motiv růží ještě několikrát. Ty poslední jsou zatím Gerdiny růže. Měla jsem je v hlavě už od začátku.  Růže hrály v příběhu Gerdy ze Sněhové královny hlavní roli. Lístky a torques, to už bylo moje dílo. 

Jednou se snad donutím dát dohromady i svůj návod. 

 

 

Toužila jsem posunout se dál, ke stříbru. Když jsem se dostala na úroveň, kdy bych si na to už  i troufla, přišel jistý otravný mrňavý virus a rekvalifikaci jsem musela odložit. Snad na ni jednou dojde. 

Poslední posun nastal nedávno, když mi umřela kočka.  Byla to dcerka mojí oblíbené Mantichorky, narodila se mi v košíku  na klíně a  po 11 letech byla členkou naší rodiny s právem spát s námi v posteli. Odešla na nemocné srdíčko.  Obrečeli jsme ji všichni, já to navíc odnesla zdravotními potížemi a tvůrčí krizí. Potřebovala jsem se z toho dostat. A tak jsem se přihlásila do kurzů Monsterance a zjišťuji, že i po víc než deseti letech práce s drátky se mám co učit.

 

pírková spona  podle  kurzu Monsterance /na prodej není, ta je moje/ 

přetvořila jsem lapač snů na náhrdelník 

a vymyslela jsem si vlastní zpracování motivů z pírek 

   

a ještě není konec...