Alarin náměsíčník - náhrdelník ze selenitu

Selenit. Kámen, který v sobě nese myšlenky a vzpomínky minulých dob a umí nám odhalit plán duše. Říkají mu také kámen mírotvorce, který do našeho života přináší rovnováhu, klid, mír a harmonii. Je to velice silný ochránce jak nás jakožto bytosti, tak i našeho domova.

Selenit náleží Měsíci. Je spojený s elementem vody (ale pozor !nikdy! ho nenamáčejte, protože je ve vodě rozpustný - jde o formu sádrovce. Minerál čistíme buď kouřem z bylin nebo vonné tyčinky). Nejvhodnější nabíjení je pak právě na měsíčním světle.

Po labradoritu je selenit můj druhý srdcový kámen. Miluji jeho barvu a světlo, které z něj vyzařuje. Jakožto člověk, který tíhne k Luně a silně na ni reaguje, mě selenity přitahují. Tento kulatý mi připomíná úplněk. Je to učiněný skvost a jakmile jsem jej uviděla, musela jsem ho dát do šperku <3

Velikost 4,5x3,5 cm (19g)

Dělka řetízku 50cm

Přívěsek pošlu na bižuterním řetízku v odstínu mědi. Pokud byste nechtěli řetízek, ještě je tu možnost voskované šňůrky se zapínáním.

֎ Mějte  na paměti, že naše šperky jsou ruční výrobou. Protože jsou vyráběné z přírodnin a každá má jiné vlastnosti, mohou mít šperky drobné nedokonalosti. Každý kus je tedy originál.

֎ Barevnost výrobku se může lehce lišit v závislosti na nastavení vašeho monitoru.

֎ Na všechny fotografie či popisky na mém prodejním profilu si vyhrazuji autorská práva. Pokud si je chcete vypůjčit, prosím uvádějte u nich mé jméno.

~ „Stůj! Lyn, tak sakra stůj!“ křičel na ni Elias, ale následoval ji.

Běžela jak nejrychleji dokázala. Pevně ho držela za ruku a vlekla ho za sebou.

„Dělej!“ štěkla na něj a nezpomalovala.

Nezastaví. Srdce jí buší jako kovářský buchar. Krev jí hučí v uších. On neviděl to co ona. On nevidí! Ona ano. Ty krví podlité žluté oči, pokřivenou vlčí mordu s obrovskými tesáky, svalnaté, řídkou srstí porostlé tělo a dlouhé drápy. Ten jeho divný „kamarád“ je vlkodlak, nečistý vlkodlak, monstrum. Když si dal čáru, na setinu vteřiny se změnil, napovrch vylezlo to, co ve skutečnosti je, a ona to viděla. Musí odsud. Podrážky těžkých bot buší do asfaltu.

„Pomóóóóóóc!“ řičí v duchu a nechá tohle duševní volání rozeznít do širých dálek. Někdo přece musí slyšet. Plíce ji pálí, řine z ní pot. Vzteklé vrčení za nimi.

„Co to-“

„Neotáčej se běž! Běž Eliasi! Jinak je po nás!“ zahřmí a sevření prstů kolem jeho zápěstí ještě zesílí. Věděla, že sami ho nepřemůžou. Elias byl obyčejný člověk a ona měla jen čtvrtinu elfské krve, její kouzla byla slabá.

„Tak do hajzlu, kde jste kdo!?“ vykřikla.

V tom se před nimi objevila postava. Vysoký muž s dlouhými černými vlasy a zářivě stříbrnýma očima. Křivě se usmál a ukázal tak své vlčí tesáky. Lyn Eliase zatáhla za popelnici. Snažila se popadnout dech. Věděla, kdo to je. Čistý, poslední z devíti, pravý vlkodlak. Vlkodlak zrozený v pradávných dobách s požehnáním samotné Luny. Vlkodlak, který žil s lidmi v harmonii a míru. Vlkodlak, který se možná podílel na stvoření těhle polovlčích monster, která zabíjela obyčejné lidi. Lyn ten příběh četla, byl tak smutný, plný bolesti, zrady a krutosti, ze strany lidí. Cítila jak se vzduch zachvěl a ztěžkl magií. Vylezla ze skrýše a Elias se drápal za ní. Oba se naráz zarazili. Před sebou měli to polovlčí monstrum a zářivou postavu obrovského černého vlka. Z jejich vrčení dunělo v hrudníku i jí. Bylo to děsivé, nepopsatelný zvuk.

„Nech ty lidi být a odejdi,“ uslyšela v hlavě hlas, který musel patřit černému vlkovi.

„Nemáš mi co poroučet!“ vyštěkl vlkodlak a zacvakal zuby.

Lyn si ale všimla, jak se přemáhal, aby se nepoklonil.

„Ale ano,“ ozval se druhý hlas, „Já jsem ti nadřazen. Já jsem poslední čistý, Lunou stvořený. TY mě poslechneš!“

Vlkodlak se krutě zašklebil: „Kdysi jsi byl možná nad námi, ale teď, když jsi poslední...“ Svá slova nechal plynout do ztracena.

Ozvalo se zavrčení, při kterém se Lyn přikrčila a Elias jí chytil za ruku tak pevně, až ztratila cit v prstech. I on porozuměl rozkazu, který černý vlk dal. Vlkodlak se přikrčil, o krok couvl, ale pak se napřímil a vyrazil. Vlk s nepopsatelnou rychlostí uhnul, obrátil se a zakousl se do protivníka. Praskání kostí, pach krve, chrčení a bolestné skučení... a pak ticho. Byl to mžik, pouhé dva údery srdce a bylo po všem. Silueta vlka se rozostřila, a když se znovu zaostřila, stál před nimi zase ten černovlasý muž.

„Běžte do chrámu a knězi řekněte, že tu bude mít práci,“ usmál se.

Lyn přikývla, stále držela Eliase za ruku a vlekla ho za sebou. Šel jako tělo bez duše. Nedivila se, bude mu muset hodně věcí vysvětlit ... ~