Slyšela jsem o starém muži, který si schovával krabičky se špagátky. Ty byly popsané podle velikostí. Na nejmenší krabičce stálo: Špagátky tak krátké, že už jsou na nic. Jiný muž místo sebe nechával své milé na polštáři malý polní kvítek, tu a tam snítko, větvičku nebo prázdnou ulitu od šnečka. Jednoho rána po něm našla jen spadlý vlas. Kamarád učil cizím řečem člověka, který si neuměl pomoci: vždy začínal hovor vedlejší větou. Jakoby hlavní věta v jeho světě ztratila význam a bylo nutné hledat jej v cizím.
Mám ráda lidi, co si hýčkají své krabičky, ať už jsou v nich pozapomenuté hlavní věty, snítka, špagátky krátké nebo třeba spadlý vlas jejich navždy odešlého milého. Mám ráda lidi, kteří neztratili schopnost snít a nakonec, vždycky mě dostanou věci s příběhem...
Pro podobně poznamenané snílky tvořím kousky Anky patky. Jsem dítě ze Sudet, z domu, ze kterého při škrábání zdí vylézaly na povrch tajemné barevné nápisy psané pro mě tehdy neznámou řečí. Jako bych byla z kraje, kde bylo vždycky ještě něco za zdí.
Jsem ráda, že jste dočetl(a) až sem. A díky, že jste nahlédl(a) do našeho prostoru s předměty...
Anka Patka
PS: a pokud ještě nemáte dosti, tak se mrkněte, kde to všechno u nás vzniká: //www.fler.cz/anka-patka#tady-vsechno-vznika
Minulý rok jsme zjistili, že čekáme Amálku, naší druhou. Tehdy se naše rekonstrukce bytu táhla už prvním rokem a ne a ne ji dokončit. Ale Amálka nakopla pracovní tým (muž a děda) a začalo se finišovat. I tak to ale trvalo až do porodu, no a nutno dodat, že se taky Amča ozvala trochu dřív, než měla. Asi už jí to věčné uklízení, dodělávky, přenášení věcí sem a tam přestalo bavit. Musím říct, že koupelna se povedla, takže teď tu hrdě a ráda přepírám:
Balkon se sice už nestihl doopravit, ale snad se letos dokončí. Ale látky se tu sušit dají!
A teď už snad jen vyžehlit a radosti s tvořením mohou začít:)