Anouk de poulain: Úplně nejraději tvořím ze slov a myšlenek
Na dnešní rozhovor si najděte chvilku klidu, abyste si ho mohli vychutnat. Anouk de poulain má totiž spoustu talentů a jedním z nich je kouzlení se slovy...
Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Jméno anouk de poulain vzniklo už před jedenácti lety, kdy jsem začala popisovat víc a víc stohů papíru a hrát si s písmeny. Přirozeně zbrklá, věčně umíněná povaha ve spojení s dětskou schopností se pro cokoli extrémně nadchnout (většinou během několika málo sekund) zapříčiňuje to, že mám neustálou potřebu něco vytvářet. Pak žiju někde mezi polospánkem a tvrdou realitou, kdy je ještě možné olíznout vršek ledovce, aniž by se mi k němu přilepil jazyk.
Většinu času si přeju, aby můj život byl jako film – ve vypjatých situacích by v pozadí hrála křehká hudba.
Ze kterých materiálu nejraději tvoříte, případně jakou techniku máte nejraději?
Úplně nejraději tvořím ze slov a myšlenek. Pak hlavně z látek, krajek, korálků, provázků, vlny, bavlnek, fima, papíru. Baví mě vymýšlet střihy, motivy, potisky, kreslit, vystřihávat a následně zase přišívat, doplňovat barevnými bavlnkami, objekty uplácanými z fima, flitry. Baví mě nakupovat a hledat staré krásné oblečení po antikvariátech, ve skříních a truhlách na půdách u babičky, potom uvolňovat jeden šev po druhém, rozebírat oblečení do kousků, znovu je skládat a kombinovat dohromady, překreslovat na novou látku a učit se šít tak, jak se šilo dříve.
Na Fleru zatím vystavuji převážně pletence z měkounké a hebounké vlny, se kterou má tendenci neustále se mazlit a hladit po obličeji můj přítel a většina návštěv.
Jaké materiály a techniky jsou pro vás naopak záhadou?
Nesmírně obdivuji všechny malíře, sochaře, hrnčíře, skláře a hlavně šperkaře.
Jak jste se ocitla na Fleru a jaké tu máte plány?
Na Fler jsem nakoukla tajně s jedním okem přimhouřeným hned po jeho zrození, ale po špičkách jsem přicupitala až v létě 2008, kdy jsme byli s kapelou na soustředění a Mishelka, která tam skoro celé dny krásně hrála na klavír a šila, se zmínila o tom, že na Fleru prodává. Do té doby jsem nevěřila, že by někdo nosil rád něco, co vzešlo ode / ze mě. Každý nový komentář, zpráva, objednávka a obdivovatel mě zahřeje.
Co se vám na Fleru nejvíce líbí a co byste vylepšila?
Líbí se mi jeho poselství, jeho otevřenost. Popostrčit / vrátit lidi zase k tvoření, kreativitě, obdivování toho, co všechno dokážou naše ruce, abychom se nekrmili pořád jen konzumem a kýčem (což nabízí většina obchodů a supermarketů). Naředit naše životy něčím opravdovým – v čem někdo jiný zanechal svůj nápad, čas a kus srdce.
Co zajímavého jste naposled četla / viděla / objevila na internetu, doporučte.
Co se knih týče, tak mám neustále na zemi u postele hromádku těch rozečtených. Aktuálně je úplně navrchu Černé muzeum (André Pieyre de Mandiargues). Když se chci zasnít, otevírám Dceru sochaře od Tove Jansson – je to jedna z mála knížek, které čtu a budu číst pořád dokola, je kouzelná, vtipná, čistá, milá, „moje“. Pravidelně čtu také King inky Nicka Cavea, poezii a texty Jáchyma a Filipa Topola, Sylvie Plath a Václava Hraběte. Baví mě knížky od Juli Zeh - líbí se mi, že vždycky napíše, čím to kde voní ("deštěm", "horkým asfaltem, tekoucí vodou a větrem vysoko na nebi žonglujícím s vlaštovkami"), vždycky musím zavřít oči a představovat si to.
Z filmů u mě vede Donnie Darko (USA, 2001), Skafandr a motýl (FR, 2007), Faunův labyrint (ESP, 2006), Wendy a Lucy (USA, 2008) a Můj bratr Tom (GB, 2001). Mám ráda, když u závěrečných titulků sedím, koukám na bílá písmenka na černé obrazovce, cítím narůstající ticho ve mně, les ve mně. Tlačí se uvnitř a já zadržuju dech. Je málo filmů, které tohle dokážou.
Protože mám neutuchající a stálou potřebu něco psát, už pár let se schovávám na blogu, hodně často jsem u „mojí“ kapely a v poslední době mě dokonale okouzlilo spojení módy, hudby a filmu v tomto klipu.
Jak propagujete svoji tvorbu?
Především ji nosím já, některé moje kamarádky a můj přítel (tvořím i jako klučičí anouk). Protože upřednostňuji vyráběné dárky před kupovanými, tak moji milovaní trpí tím, že je obdarovávám především svými výtvory (naposledy to byly knížečky mých básniček).
V listopadu 2009 jsem měla svou první přehlídku v pražském klubu Chapeau Rouge v rámci benefiční akce SHEvening (tu jsem v předchozích ročnících spolupořádala – zaměřuje se na „ženy, které jdou vlastní cestou, jsou odvážné, neběží přímo s hlavním proudem, mají respekt ke svému talentu a ocení snahu jiných nehledě na žánry a škatulky“ a její výtěžek putuje přes Člověka v tísni k týraným ženám v Kongu).
Jak si představujete svůj život za deset let?
Žiju s rozzářenýma očima, zhluboka dýchám, nechávám sebou jen tak povlávat, koukám do slunce, větev sakury mi obtáčí záda. Všechno je na svým místě a komplementární. Občas se akorát trochu moc bojím a dál si tvrdohlavě tlačím na modřiny. Všechno ke mně přichází pozvolna, samo a zvláštně lehce. Až se mi z toho někdy zatočí hlava. Moc nevnímám zpomalený tempo světa kolem a špatný myšlenky mám hermeticky uzavřený někde hluboko (sofistikovanější formy sebesoustředění).
Chtěla bych být průbojná a neotřesitelná. Po večerech a nocích lenivě tvořit, ve dnech snít, popíjet kafe s horou mléčné pěny, tetelit se blahem se svými milovanými a mít krásný život.
Na co jsme se vás zapomněli zeptat?
S kým bych si ráda přečetla rozhovor? :o) S Mi.ui! Miluji svoji pohádkovou sestřičku a její snový svět – lehký a kouzelný jako život na místě, kde je chalupa daleko od měst, na hranici lesa a kopců, s trávou prorostlou lučním kvítím, bylinkami a studeným potokem nedaleko, kde se dá ze dveří vyjít přímo do trávy. U Mi.ui jsem zase začala věřit na víly a skřítky, na kouzla, krásu okamžiku, co mi nahání husí kůži.
Mi.ui už jsme oslovili, tak snad brzy... :)