Blog uživatele Laura9

Jako mnohé zde, na Fléru, mě zachvátila nová závislost. V mém repertoáru přibyly pájené, žíhané a za tepla kované šperky. Moc mě to baví a protože začínám, nemám ještě svoje pracoviště dost bezpečné - například mi chybí pořádný stojan na pájku... Takže mě občas potká nějaká ta spálenina. Zatím to byly spíš drobnosti. Ale když jsem se spálila o pájku poprvé, hojilo se mi to skoro tři týdny. Naštěstí mám zcela úžasnou kamarádku, léčitelku Katku. A ta mi poradila fígl, který funguje zcela neuvěřitelně. Když se spálíte, okamžitě si začněta mačkat bod naproti zápěstní kosti na vnitřní straně zápěstí na té ruce, kde jste se spálili- viz foto.

Potom strčte prstík do studené vody a ještě si ho můžete natřít Tea Tree olejem.

Toho dne mi ráno mamka uložila, abych koupila maso. V té době jsem rozeznala tak akorát sádlo od salámu, nicméně mi přesně vyjmenovala, co mám donést, šla jsem tedy.
Socialističtí řezníci se vyznačovali mnoha věcmi. Jednou z nich byla dvouhodinová přestávka na oběd. Další z nich bylo takzvané zboží. Zboží socialističtí řezníci dostávali ve čtvrtek odpoledne.
Otvíralo se ve dvě hodiny. V půl druhé jsem se zařadila na konec předlouhé fronty a zvedla jsem oči k nebi. Ve svých patnácti letech jsem rozhodně věděla o mnoha různých činnostech, jež bych vykonávala raději. Co teď ? Dveře krámu v nedohlednu, druhá hodina též. Nezbylo mi než očumovat své frontové spolubojovnice. Maminy kolem dokola mi dodaly kousek sebevědomí. Byla jsem zdaleka nejmladší. Kupodivu jsem patřila i mezi ty štíhlejší, přestože má přibližná charakteristika z té doby zněla: "Bóžínku, ty ale vypadáš dobře. Trošku ses spravila, že?!..."
S takto napraveným sebevědomím jsem se s ostatními vrhla do útrob ošklivého umakartového krámu.

Dnes ráno cestou do práce jsem zaslechla prvního letošního skřivánka. Okouzlená jsem zvedla hlavu k nebi a zapátrala po malé tečce. Byl tam. I přesto, že bylo ošklivo, zataženo a lezavo, bylo jaro zas o kousek blíž.  Vrzal o sto šest a já jsem byla šťastná...

Jsem ráda, že žijeme tady - u nás doma... -  kde jaro střídá léto, tomu zase poklepe na rameno zářivý podzim a na konci roku ho vystřídá zima. Připadá mi, že se tak stále máme na co těšit. Pro mě je to nejlepší období jaro. Znáte to - jak najednou začne vzduch jarně vonět, sluníčko už zase hřeje, kosáci začnou pořádat každodenní koncerty a ostatní ptáci se vracejí domů. Jako jedny z posledních přilétají vlaštovičky - to jsou pro mě praví poslové jara. Když poprvé zaslechnu jejich štěbetání, musím se moc snažit, abych nevlezla pod auto, protože chodím s hlavou vyvrácenou. Jééé, jak já už se těším...

Milí všichni,

dnes využívám možností blogu, abych  tady podrobněji představila jednu soupravičku, jejíž vtipný nápad jsem potkala někde na Dámě, jen jsem ho pojala poněkud šířeji a tím docílila vícero možností.  Řětěz ve stylu starobylém má různé možnosti nošení díky tomu, že se skládá z dlouhého řetězu, opatřeného karabinkami, centrálního přívěšku na větším kroužku, a dvou sad náušnic, taktéž opatřených karabinkami. No a ještě k tomu patří jedna větší karabinka, která se dá připnout na kabelku. Takže něco do ouška, něco na krk, krátké, dlouhé, dokulata, našpičato, na tašééčku a štíhlice i něco do pasu...Tak a teď přijdou fotografie mojí milé kamarádky Katky, jež mi stála modelem. Tímto jí ještě jednou děkuji!

Tenhle nápad jsem v hlavě nosila už dlouho. Ale nějak nebyl ... ten pravý čas a také mi chybělo to srdce. Tak jsem objednávala a pořád to nebylo ono - jedno bylo matné, druhé zase velké a až včera jsem vytáhla z balíčku to pravé srdce. A přitom jsem ho objednávala tak nějak mimochodem, jen pro případ...  I vymyšlené jsem ho měla jinak -  dlaň měla být z omotávaného tepaného drátu a srdíčko jen zavěšené. Vytvarovala jsem dlaň, hezky jsem si zabušila a přinesla jsem ho nahoru. Najednou mi přišlo, že kdybych tu dlaň omotala, tak by to bylo příliš hamatné. Tak jsem vzala tenký drát a začala tvořit čáry na dlani. A bylo to přesně ono. Připevnila jsem srdíčko, dokončila zavěšení a koukala jsem na své srdce na dlani... Tady ho máte!

Mezi tvořením a "tvořením" je podstatný rozdíl. Do první kategorie spadají situace, kdy vám něco bleskne hlavou nebo se vám to i zdá... a sednete za stůl, obklopíte se neskutečným množstvím krabic, titěrností - prostě nezbytností, které v danou chvíli potřebujete. V tom okamžiku čas jako veličina mizí, nevnímáte  - tvoříte. A když jste s výsledkem konečně spokojená, zvednete hlavu a s úžasem zjistíte, že je půl druhé.. Tedy v noci.

Jiná situace nastává, když si od vás někdo objedná výtvor, který tímto procesem už prošel - tedy ten původní kousek je prodaný, ale někomu se líbí tak, že si stejný nebo podobný u vás objedná. A kouzlíčko je pryč.. Výrobek je třeba stejně krásně udělaný jako ten první, ale už v sobě nenese ten náboj, to vzrušení jako u původní tvorby. Zjistila jsem ale, že pokud ten šperk dělám pro někoho ke komu mě váže přátelství, třeba jen přes web, kouzlíčko se opět dostavuje a mě ta práce moc baví. Vkládám do ní vztah k tomu člověku a je to tam!

Mimochodem - jsou zakázky a "zakázky" (((o: