33

...aneb zase jednou sama sobě.

Když mi bylo třicet let napsala jsem báseň.

30

Hořknou mi vrásky pod očima
za každé z dětí větší zima
přes potlesk z otevřených polí
něco mě často s ránem bolí
ačkoliv čas už se mnou mává
že moudrosti se nedostává

Když ji dnes čtu, mám pocit, že se za ty tři roky nic nezměnilo. Zatím mě ani tak netrápí ty vrásky, spíš to, že nějak ztrácím schopnost žít lehce. Asi přišel čas se zase hluboce zamyslet, čas napsat novou báseň a čas dát si pár předsevzetí. Na to budou léta Kristova vhodná tak akorát. A protože se mi při práci přemýšlí tak nějak nejlíp, trochu jsem při tom hloubání plstila...ale tentokrát jen sama pro sebe.

A ještě se pochlubím, co jsem dostala od manžela. Jsou to hodinky celé ze stříbra 925, mé první po patnácti letech! Moc se mi líbí :).

A nakonec jedna z posledních básní, které jsem napsala...prostě jen koresponduje s mými pocity z poslední doby...

Žijeme běžné životy...

Žijeme běžné životy
náramky z proutí
náušnice z jeřabin
Jen svíčky na zápražích
navádějí domů
vlastní zmatené duše
A když se jednou vzbudíme
na horizontu událostí
ještě několik týdnů
depeše posílané po holubech
lepíme na zeď
vedle vánočních přání
a svatých obrázků

Jenže v truhlách
pod vyžehleným prádlem
dál skrýváme
strach z okovů a biče