Blog uživatele soshedid

Noc tříštící se o tepny ulice.

Splývání deště po římse.

V noci nejhlouběji mlčíme

o věcech,

které nelze vyslovit.

A nasloucháme sobě

se stejným úžasem,

jako když jsme ještě věřili,

na víly

a skřítky...

Paměť píše 

 své příběhy

a ke rtům kloní

hořké i sladké víno

na dně číše života, 

Chuť osudu a lásky...

Svět z vinné révy, neviny

Lidé jsou jak písek

co bereš do dlaní.

Tím víc ho rozsypeš

čím víc chceš zachránit...

Za rozbřesku, až půjdem spát

můžeš se mi tiše smát,

že zdát bude se mi nad ránem

o bílých růžích s černým piánem...

Možná by svět

měl být beze slov

Neodpovídat

a neptat se...

Ze sna procitám,
je konec léta.
Nebe je jako med
a mlha sluncem zřídla.

Chtěla bych létat...

Kde však vzít křídla?

Uprostřed jara sychravo,

třešňové květy sněží...

Když v duši má člověk bolavo

sám na to stačí jen stěží.

V korunách stromů zašumí

Andělé křídly mávat neumí

Růže ve váze uvadá

Možná mě báseň napadá

Za oknem život uhání

mé radosti, má vyznání.

Smutky a prohry, hříchy mám před očima.

A odpuštění vin?

Dávno mě k slzám nedojímá.

Tak Bože odpusť

tak málo radosti

tak málo dojetí

za Tvé vlídné přijetí...

Toužíme v tichu očekávat

a pak dát prozářit

paprskům naděje...

Ošidit život

a koupit si ho za pár slov

padlí andělé

dali se na pochod

a ve mně zbyla

prázdná tma

Venku všelijaké počasí

lidí přespočet

Tvá láska můj smutek hasí

Na chvíli vytratil se svět...

Někdo jezdí

pořád       tam

a sem

Někomu stačí

Jenom se      zastavit

Kříž

Chtěla bych umět

přát si jen co se smí

Co jiné neděsí

a nezraní

A vím, že to asi nejde

že Bůh každému dal

na záda kříž

Takový, co se vejde

A rouhám se

když se ptám

zda dobře počítal