Ach jo,

renatko ...

děkuju za útěchu, od vás všech.

Renčo, 13 let je krásný věk pro kočičku, která měla, jak jsem pochopila, přístup k toulkám, které ke kočičímu životu prostě patří a dělají ho krásný.

Také by mi bylo smutno, kdyby mě jedna z mých kočiček opustila, takže smutek chápu, ale prostě jsem Tě musela nějak potěšit :-)

Renatko, úplně tě chápu, když nám odešel pejsek - nalezenec voříšek bylo mu 16, bylo to hrozné prázdno a člověk pořád myslel, že se zase někde objeví... Ale byl už velmi nemocný, měl zničená játra, protože kdysi sežral nějaký jed na krysy, no ... pes nalezenec, který sežral na co přišel, holt...  vidím ho na prcházce, jak našel celou půlku chleba a nese si ji v tlamě jako výtečný úlovek, to bylo jeho a byl to pěkný rošťák... ale asi rok nebo dva předtím si přived domů kámošku nalezenkyni, tak ta je teď s náma... ne místo něho, ale je s ní radost, která pomáhá zapomenout a až jednou přijde její čas, bude to stejně těžké, ale budeme to muset též přijmout...  a i když píšeš, že to sem nepatří, je fajn se svěřit, snad ti alespoň můžem pohladit a pofoukat smutnou dušičku

Co napsat.Jen to,že to taky znám.Tu bolest a bezradnost,kterou jsem zažívala,když jsem každé ráno vstala,oblékla se a potom zmateně bloudila po bytě.Pelíšek byl prázdný, už nebylo koho venčit.Byl s námi téměř 15 let a já jsem za to vděčná.Chce to čas a vzpomínat na to hezké...Držím palce ať smutek  brzy pomine a nahradí ho nějaká nová chlupatá radost.

Já momentálně hledám na internetu  štěně černýho kokršpaněla..

děkuju! zasmála jsem se:-)

tak snad se to vyresi, kontakt jsem ti poslala a pokud by slecna nebyla spokojena nebo se nedovedela, co potrebuje, necht mne kontaktuje, doporucim ji jine kocici ladies. :-)

dejavu, děkuju, určitě se ozvu, ale později. Což mi připomíná, že bych s tebou chtěla probrat něco, jdu do vzkazníku.

Renatko, to je mi moc líto.

Já přišla o dvanáctiletou kočičku letos a bohužel dodnes nevím, co se vlastně stalo - vždy dochvilná dáma se jednoho dne prostě nevrátila z toulek a já se od té doby jenom modlím, aby se dlouho netrápila....

Ta bolest se časem otupí a malá kulička tomu může výrazně pomoci.

děkuju za podporu.

... ale určitě na Tebe někde čeká nějaké koťátko ... oni si to prý ty "potvory" chlupatý mezi sebou řeknou - kde je dobře

A třináctiletá kočka venkovní - to je vysoký věk a určitě měla fajn život.

Renďo mám to od mala...vždycky plno zvířat. Nejdřív, když odcházela, moc jsem tím trpěla. Pak jsme jich měli opravdu hodně už ve vlastním domě a protože se k nám dostávala často už v žalostném stavu (přes ochranu zvířat, veterinářku), umírala. Zvyknout se nedá, dá se to přijmout. Ale byly i vyjímky, zvířecí osobnosti jejichž odchod jsem nepřijala dodnes. jedním z nich byl kocourek s podobnou kresbou jako měla Zuzanka. byli jsme jedna duše, ten neumřel, ale zmizel. Měsíce jsem čekala že se vrátí, ale pak se narodil syn a bylo po prázdnotě...nenahradil ho, ale jakoby se v něm něco vrátilo. To samé se stalo, když se narodila dcera - jedna kočka zmizela... Další velká bolest byla labradorka, která odešla předloni na jaře. Moudrá to bytost. Dnes mám novou, jako by jí z oka vypadla...ale stýská se mi stále...jsem za ni ale vděčná.

Renatko, přišla už jsem o dva pejsky, jednoho jsme taky museli nechat uspat, druhý mi umřel letos den před mými narozeninami. Je to těžké, ale přebolí to. A nejvíc na to pomáhá nějaké malé roztomilé škvrně. Pomáhá to nemyslet na to špatné.

 

já vím, máš pravdu,ale asi nejsem dost připravená na život a neumím se moc loučit, no.

Renčo, s kočičkami zkušenost nemám, ale prožila jsem totéž s oběma svými papoušky, jednomu bylo deset a druhému tuším čtrnáct... pak něco obdobného s koněm, který sice nebyl přímo můj, ale byl mi dlouhodobě přidělen na jízdárně... teď s námi žije králík a už se pomalu připravuju na to, že nás to potrefí znovu.

Je to věčný koloběh, věčná setkávání a loučení. Kočička se u Tebe měla určitě moc dobře, daly jste si navzájem, co bylo potřeba a cesty se zase rozdělily - a tak to má být. Smutek přejde, Renčo .

Byla moc krásná!

To je mi moc líto, taková krásná, milovaná kočička... Taky bych byla smutná, kdyby se našim kocourům něco stalo, nedám na ně dopustit . Kéž brzy najdeš novou stejně hodnou čičinku .

Patří, nepatří... úplně to chápu, letos - tedy už v loňském roce v září jsme se museli rozloučit s 12 letým kočičákem:(, ale určitě je teď Zuzanka i s naším Murinem v kočičím nebi a honí myši!:)