Ach ta láska...

Povím vám jeden příběh, který se začal odvíjet na jedné zapomenuté skládce, kde se jednou potkali dva mladí šnečci. Teda, aby bylo jasno, byl to Honzík a Janička. Jednou si tak lezli v krásném slunečném dni po té skládce, až se dostali na starou cívku s drátem, kterou tam nějaký člověk odhodil. Oba byli zasnění a přemýšleli, jak by to bylo krásné potkat nějakého toho krásného "prince" a milou "princeznu". A jak tak snili najednou koukají a co nevidí...proti sobě vidí toho krásného "prince" a krásnou "princeznu". "Jakpak ti říkají? Já jsem Honzík." zeptal se nesměle. Šnečí šlečna se zarděla a povídá: "Já jsem Janička". Tak na sebe chvilku koukali a červenali se a pak si začali povídat a povídali si, až zapomněli, že už se začalo stmívat. A tak slovo dalo slovo, a domluvili se, že se sejdou zase na tomhle místě i zítra, pozítří a další dny. Ale do Janičky byl zamilovaný jiný šnečí výrostek, který nebyl zrovna z těch hodných, byl takový už odrostlejší a všichni mu říkali Kazisvět. Byl zlý a nikomu nic pěkného nepřál. A tak chodil Janičku s Honzíkem šmírovat a přemýšlel, jak by jim tu jejich lásku přkazil. Ale naštěstí byl tak hloupý, že ho nic chytrého nenapadlo a tak Janička s Honzíkem se scházejí pořád a už dokonce začali plánovat svatbu...tak hodně štěstí.