Blog uživatele Adéliny ručprčky

Nastal čas se posunout o kousek dál, tak zavírám svůj krámek. Od zítřka startuje finální výprodej, který skončí 31.ledna. V tomto čase můžete využít slevového kupónu 30% 44B-TPB-H8Y (zadá se při objednávce) a poštovného zdarma.

Zdraví

Adéliny ručprčky

Je to mu již drahně let, co jsem se zajímala o astrologii, znamení, horoskopy. Intenzivní bádání utichlo kdesi během adolescence, touha nalézat zůstala. Třeba originální doplňky k mým heboučkým kuličkám. Anžto vím, že můj kamarád kovář merkury design dělá pěkné věci, poprosila jsem o spolupráci. Výsledkem je malá kolekce znamení.

Takhle nějak vznikala.

Krásné destičky

Barevné kuličky

Hmmm, to by bylo hezké dohromady!

Kompletace

A hotovo!

Po nebi proudil vítr a hnal s sebou touhu. Měsíc nás opájel orgiemi tvarů, sníh křupal pod nohama a vzduch suše voněl vodou, ze které se zvolna transformoval. Prostor se prohloubil, barvy dostaly ostřejší hrany, oči se rozšířily. Šli jsme stále dál. Náhle mne prostoupil pocit, že chci stále výš, překonat dané limity vůlí. Jde mi to ale jen v mé hlavě. Klik!

Podívám se nahoru, v očích místo hvězd písek. Zavřu je a padám do spojitosti myriády neuronů, ložených v plovoucím teple. Horizonty jsou determinovány pouze mou lebí. Síť mě zachytává, začínám se pohybovat po tenkých linkách od jednoho bodu k druhému. Svítí. Hledám smysl, vzorec uspořádání, archetyp. Pohyb se zrychluje, točím se ve spirále, blížím se středu, který ve skutečnosti nemůže existovat. Prolítnu jím a ocitám se na druhé straně. Další spirálou jsem vyvržena zpět do reality.  Vidět je možné jen tehdy, pokud otupíte své vědomí a necháte vládu svým závitům z pravé hemisféry. Prosté, leč slovy nesdělitelné. Vyjádří to barvy?

Ve středu Srí Lanky stojí posvátna hora čtyř náboženství - buddhismu, hinduismu, křesťanství a islámu. Adamova Hora, v arabské tradici místo, kam údajně sestoupili Adam s Evou po vyhnání z ráje. V místní tradici je to hora, kam přilétají zemřít motýli (Samanakalanda - Motýlí hora) a vrcholek je skutečně posetý jejich křehkými těly. Hinduisté věří, že stopu nahoře zanechal Šiva, když tančil svůj tanec stvoření, buddhisté ji připisují Buddhovi na jeho poslední návštěve Srí Lanky. Křesťané si stopu přivlastnili s příchodem christianizace na ostrov v podobě sv. Tomáše v šestnáctém století. Vykonat pouť na toto místo patří k povinnosti každého buddhisty, nejpůsobivější je noční výstup, který člověk začne ve tři v noci/ráno, aby pak nahoře zažil východ slunce. Není to ovšem žádný kopeček,vrchol se tyčí 2243 m.n.m. Takto jsem ho prožila a do imaginativního zdroje uložila já.

Když jsem poprvé držela v ruce ovčí rouno, hned jsem si vzpomněla na Barušku/pejska ovečku/paní meruňkovou/ a já nevím jak už všelijak jsem jí to říkali. Ale od začátku. Když ještě můj manžel nebyl mým manželem, když byl ještě za horizontem, pořídil si pejska. Pudla. Budilo to zpočátku nejen moje podezření, protože pudl je pro chlápka poněkud zvláštní volba. Pak jsem jí ale poznala až do morku jejích drobných kostí a řeknu vám, nebyla to rozhodně žádná slečinka. Baruška byla tramp/punk/flamendr s ohromnou výdrží. Kde ostatní psi padali, jela hrdinně dál. Zamiloval si jí i nejeden drsný motorkář. A měla v očích moudrost. Jednoduše esence toho nejlepšího z lidí i psů.

Rouno mi svou hebkostí připomnělo její kožíšek (i těmi občasnými semínky). Někde jsem poté četla, že se k míchání barev dá použít psí kartáč. Vytáhla jsem ho na světlo boží a nalezla v něm ještě drobný chomáček chumlinek zjejích oušek. Ten se stal základem těchto náušnic.

Před léty jsem si napsala: `Chci najít místo, kde je zdroj mé kreativity. Jeho zbytky či zárodky.` A nevěděla jsem, kde hledat. Pak jsem se vydala na svojí první velkou cestu do cizích krajů. S hrůzou, nervozitou, duší ve vakuu, v transu. Otevřela jsem oči a všechno se ukládalo, zpracovávalo, filtrovalo. Další cesty. Další zásobárny. Čekalo to, spalo, dlouhá léta poté.

V určité fázi mého `pobytu` na mateřské dovolené se u mě dostavil pocit prázdnoty. Spíš strach, hledání nové role, snaha (pokus!) uspořádat si nově život a neztratit sebe samu. Ve víru každodenností, povinností. Ve víru musíš, nedostatku můžeš, absenci svobody. Určitou svobodu jsem na oplátku získala, určitý zvláštní čas, ve kterém jsem se musela učit fungovat bez berliček práce, tlachů, zbavena nočního života.

A tehdy se zdroj otevřel. Dlouhá léta mozkem filtrované krása. Začala jsem tvořit zcela nečekaně, nutkavě, z vnitřního puzení (což je ovšem nevýstižný, spíše směšný termín; těžko ale hledat slova pro nepopsatelné). Začla jsem být naplněná.