Alenka v říši Hrubé vody...

Neboť jsem spáč, vstávala jsem až po jedenácté hodině s otázkou na jazyku pro samu sebe, cože to dnes vyvedu s načatým dnem... tento víkend jsem se rozhodla trávit na kolejích v Olomouci, neboť jsem zas jednou po dlouhé době měla příležitost okupovat náš krcálek sama, a tak den nevybízel k ničemu jinému, než po výletu do ještě ne zcela dobře probádaného okolí...

No jo, jenže kam??? Na sever či na jih, východ či západ? Proto jsem si otevřela stránku s turistickou mapou a jala se hledat Olomouc a blízké okolí. No jo, jenže jak vybírat? Tak podle názvu... a tu mi do oka padla Hrubá voda... nemohla jsem se nepozastavit nad názvem... jak může být voda hrubá? Takže jsem měla jasno, jedu zjistit, co je to ta Hrubá voda vlastně zač.

Vláček mi jel za hodinku... takže ještě naházet pár věcí do tašky... hlavně nezapomenout foťák a můžu vyrazit...

Cesta byla pěkná, až mě to lákalo vystoupit ještě dřív, než v Hrubé vodě... ale nakonec sem si řekla ne, když už jsem jednou vyjela, tak chci dorazit do cíle... třeba příště... A pak mě čekala zastávka Hrubá voda. Malá vesnička, kde jsem vystupovala jako jediná na skoro opuštěném nádraží... povídám skoro, neboť tam také čekal pan výpravčí s plácačkou... a tak jsem si to namířila rovnou k němu, aby mi mohl doporučit nějáké pěkné cestičky na procházku... pana výpravčího jsem rozesmála, neboť tam už asi nikoho bez určitého cíle dlouho neměl...

Vydala jsem se tedy stezkou vedoucí do lesů, vod a strání... popovídala si s příjemnou stařenkou a vyrazila cestou necestou... mokrého sněhu ještě po kotníky a tak jej pomalu, ale jistě, začaly vsakovat moje boty...  možná si jej chtěly vzít sebou, nevím... to mi samozřejmě nemohlo pokazit mé těšení a tak jsem s úsměvem pokračovala dál... 

... jenže pak jsem se s mým nerespektováním vyznačených cest trochu ztratila, ikdyž ještě stále mi to nevadilo, někdy je totiž fajn zabloudit... být horší to začalo až s přicházejícím šerem, snižováním teplot a  studánkou v botách... nakonec jsem to ale vyřešila tak, že jsem se řídila pravidlem vzdušných čar a tak se, i když trochu klikatě, dostala pod kopec na blízkou zastávku Hrubé vody - zastávka...

... před nosem mi ujel vlak, tak jsem si zašla posedět do blízké hospůdky, pak promrzla při hodinovém čekání na dva vlaky, které v sobotu nejely, a do třetice opět čekala v hospůdce na další vlak, který v sobotu jet měl... cítila jsem, že ponožky můžu ždímat... ale člověk kolikrát vydržel i horší věci...

A tak jsem konečně spokojeně nasedla do vláčku, dojela pěkně do krcálku na kolejích, dala si teplou sprchu a uvařila teplý čaj, pustila si filmík a spokojeně usla... utahaná jak malé kotě... 

Každopádně, i když se zakončení dne v Hrubé vodě trochu táhlo, neviděla bych bez toho krásnou hvězdnou oblohu s dorůstajícím měsícem, jaká je k vidění jen na vesnicích, jež nepohlcuje záře města... a sama si objasnila název Hrubá voda... mé hrubé ponožky pojaly tolik vody, že by mohly založit klidně svou vlastní Hrubou vodu...

A zde je průvodce mé cesty....

Chtěla jsem proniknout do té vůně jara...     

Proto jsem se vydala branou, která mi to vše s láskou nabídla...

A nechala se vést cestou necestou...

A spatřila jiný život... jiné světy... s krásnými barvami a tvary...

Jako bych v tom lese ani nebyla sama...

Taky že ne, život se objevoval všude...

Slon a jeho kamarád slon chobotnavec létavý...

Ještě chvíli nechat dopadat na svou tvář poslední paprsky slunce...

... a přivítat  se s paní lunou...

...je čas vydat se na cestu zpět...

Ale byla to krásná cesta provázena znameníma...

... tichým souzněním s duší...

... a umřetými kořeny, jež jsem si sebou odnesla a kterým bych časem chtěla vtisknou nového ducha...

Tak zase někdy příště...