Blog uživatele asmera

Včera, zblblá dotazy na sírovce, májovky a jiné houby experty, jako je milá hliněná dáma, vydala jsem se do lesa. Naštěstí zvítězila soudnost a nebrala jsem si košík (což byl dobrý nápad, už vidím sousedy, jak by se třískali smíchy...) a přehodila jen přes rameno houbové žebradlo od Slávky a do něj vrazila tašku od blůjaninky, kdyby náhodou... No jasně, že ani náhodou! 

Mělo mě varovat už to, že první houba (neříkám, že poslední, ale skoro poslední...), na kterou jsem narazila, byl choroš zimní. Už ten přívlastek!

Nahoubaři se pořád chlubí, jak jim všude vyrážejí májové hlívy plicní. Moje olšo- a habrohlívovníky prázdné, jen brablenci korzují po kmenech...

Protože jsem osoba soutěživá a protože i někteří z mých kamarádů jsou jedinci soutěživí, napsali jsme s Romanem mikropovídku do jarní literární soutěže na portálu mamtalent.cz. (Talent, ten my teda rozhodně máme!!!)

A protože nejsme jen soutěživí a talentovaní, ale i mimořádně šikovní, povídka, jejíž námět byl Romanův a úprava moje (ten chlapec by mi tam zase našvihal chyby a nesprávné výrazy!), skončila na hezkém třetím místě. Abyste si nemysleli, nesoutěžili tři lidé, bylo jich celých 34, takže jsme na umístění náležitě pyšní.

A tady se chlubíme, s čímže jsme to bodovali:

Volba

Měla jsem to štěstí, že jarní svátky jsem odmalička prožívala na venkově. Se vším všudy: s pletením pomlázek z vrbového proutí, s malováním vajíček, schováváním se před kluky v babiččině dřevěné kadibudce (kterou ti lumpové pěkně rozkývali a šikmou věž v Pise už připomínala navždy) a tradičně s řádnou opicí dospělých…

Nejveselejší velikonoční vzpomínku mám z Vlkova konce devadesátých let minulého století. Vlkov je malinká vesnička s ani ne třiceti stálými obyvateli na pomezí krajů Středočeského a Západočeského, která stejně, jako mnoho vísek v okolí, doplatila na druhou světovou válku. Nejdřív odsud vyhnali Němci Čechy a následně, po válce, Češi Němce. Z obce, kde byla škola a dvě hospody, se stala „díra po granátu“; s chátrajícími domky, rozpadajícími se stodolami a starými sušárnami chmele. Jakýs takýs život tu je i díky chalupářům, kterým se líbí v tichém a klidném místě, obklopeném lesy, kde projedou dvě auta za den.

A jak jinak, než o jídle... Není nad to, když se člověk pořádně nacpe! 

Šťastný výherce dostane cokoliv z mé nabídky v hodnotě 200,- Kč, plus minus 10,-, protože je mi jasné, že trefit se přesně do sumy by byl možná horší úkol než samotná soutěž. A aby nebyl nikdo diskriminován, bude to soutěž nikolivěk znalostní, ale tipovací. 

V jednom z nedávných blogů jsem rozebírala problém vařit pro tři mlsouny, z nichž každému chutná něco jiného. Dnešní debata o tom, co do "huby" strčit, skončila tímto konsensem:

Možná se teď někomu bude zdát, že jsem vykročila z reality a zapomněla, jaké je datum, ale tak tomu není. Duben zajisté (jako každý rok) přijde a mně se zrovna tenhle název pro blog líbil.

Inspirovala mě k němu sestřenice Broňka, náruživá čtenářka stejně jako já. A protože se to o ní ví, dostala od kamarádky knihu. Jaké však bylo její překvapení, když knihu otevřela a na první stránce našla věnování, které však nepatřilo jí, nýbrž dárkyni. Okamžitě nažhavila drát, aby jí pěkně vynadala, neb není nad to, když se můžete odreagovat tím, že někomu vynadáte a máte-li nízký tlak, zdravě si ho zvýšíte. Kamarádka se omlouvala, že knihu skutečně Broňce koupila, ale jaksi ji prohodila za výtisk, kterým ona sama byla obdarována...

Neustále bojuji s několika věcmi. Marnou snahu, aby u mě přežil kaktus (prý je moc zalévám), brambořík (prý mu dopřávám příliš tepla) nebo orchidej (prý je málo rosím) už jsem téměř vzdala; s tím, že si nikdy nepamatuji, komu jsem půjčila tu kterou knihu, už jsem se smířila - koneckonců, mohu si ji koupit znovu a sejdou-li se mi pak dva nebo tři výtisky, vždy se najde někdo, kdo se těch nadbytečných ujme; a že počítač nade mnou vždy zvítězí, to mi začíná být jedno... Jeden z nejlítějších bojů svádím s deštníky.

Někdy mám dojem, že pořád jenom vařím. "Co máme k jídlu" je snad nejčastější dotaz mých několika hladových krků. A protože hladové krky jsou nekonečně mlsné a protože jeden nejí to, druhý ono, připadám si někdy jako otrok nad několika hrnci. Pravdou ovšem je, že tu a tam vyhlašuji vzpouru - přicházejí pak dny, kdy na otázku "Co máme dneska dobrého" odpovídám: "Co si najdeš...". Protažené ksichty, když si chlapci neochotně mažou chléb máslem a přikusují studené párky, tu raději ani nebudu popisovat.

Dnes došlo na variantu, s níž byli nakonec spokojeni všichni zúčastnění: vyhnala jsem hladové krky od počítačů (pěšky, čtvrt hodiny chůze, ta hrůza!!!) do svárovské restaurace; hospodské Renatě, která se mi vzorně stará o sadbu hlívy, bylo třeba popřát vše dobré do nového roku. Při té příležitosti si každý dal, co chtěl a já nemusela vytahovat hrnce, pánve, vařečky.

Silvestrů jsem prožila už spoustu, někdy veselých, jindy bláznivých, byly tu už i takové, kdy se mi chtělo zůstat v posteli a číst si, ba i zuby už na Silvestra bolely. Jako oslí můstek jsem si pro letošní novoroční přání zvolila silvestrovsko-novoroční historku, která se udála zhruba před čtvrtstoletím (čas tak letí...) a patří mezi ty extra povedené.

Zůstala jsem tehdy úplně sama a bylo to v dobách, kdy mladému jedinci samota ještě ani trochu nevoněla a poslední den v roce už vůbec ne. Smířenou s osudem, že tentokrát si pěkně večer a půlnoc profňukám a hezky se polituji, mě odpoledne nečekaně vyzvedli známí a hurá, jede se na chalupu do jižních Čech a jde se na silvestrovskou zábavu do asi deset kilometrů vzdálené vesnice. 

Kdosi mi nedávno řekl, že Vánoce přeci nejsou o dárcích... No nevím - strašně ráda dárky dostávám i dávám, takže pro mě Vánoce rozhodně o dárcích jsou. Někdo jiný mi říkal, že Vánoce nejsou o úklidu. To zase vykládejte kamarádce Ivance, která se dokonce ze závislosti na úklidu léčila - nežli manžel došel v noci zpátky ze záchoda, měl ustláno a nad návštěvami ta dobrá duše stála a jakmile se host napil kávy, Ivanka utírala stolek pod hrnkem... Kdyby neměla o Vánocích uklizeno, asi by byla na léčení znovu. Pro Ivanku jsou rozhodně Vánoce o úklidu. Taky občas slýchám o tom, že Vánoce nejsou o shonu. A říkejte to někomu z mých rtuťovitých přátel, kteří se vysloveně těší na to, jak budou lítat po obchoďácích, shánět kapra a stromek a dárky a všem o tom vykládat, jak jsou uhonění. (Vyprávějí o tom s láskou a vidíte, jak si to užívají...). 

Kdo by teď po přečtení titulku nabyl klamného dojmu, že se budeme věnovat šachu, nemusí mít strach - v tomto případě nejde o obranu v královské hře, nýbrž o obranu novopečeného doktora Horáčka a o mé dštění ohně a síry na média, jmenovitě na deník Blesk. A v neposlední míře i o malý apel na čtenáře (diváka), aby vše, co čte v novinách, případně slyší v televizi, nebral jako evangelium. Čím dál častěji mám pocit, že média dělají ze čtenáře (diváka) tupého blbce, který "schroupne" všechno. A protože nemá smysl obracet se na autory článků (reportáží), kteří dobře vědí, jaké - odpusťte mi ten výraz - kraviny někdy vypouštějí do světa, obracím se raději na čtenáře, o nichž jsem přesvědčena, že vůbec nejsou hloupí...