Všechny blogy »
Domů »
Bejvávalo... aneb Řezník a já...
Laura9, 1. Červen 2009 - 10:50
Toho
dne mi ráno mamka uložila, abych koupila maso. V té
době jsem rozeznala tak akorát sádlo od salámu,
nicméně mi přesně vyjmenovala, co mám donést,
šla jsem tedy.
Socialističtí řezníci se
vyznačovali mnoha věcmi. Jednou z nich byla dvouhodinová
přestávka na oběd. Další z nich bylo takzvané
zboží. Zboží socialističtí řezníci
dostávali ve čtvrtek odpoledne.
Otvíralo se ve dvě
hodiny. V půl druhé jsem se zařadila na konec předlouhé
fronty a zvedla jsem oči k nebi. Ve svých patnácti
letech jsem rozhodně věděla o mnoha různých činnostech,
jež bych vykonávala raději. Co teď ? Dveře krámu v
nedohlednu, druhá hodina též. Nezbylo mi než očumovat
své frontové spolubojovnice. Maminy kolem dokola mi
dodaly kousek sebevědomí. Byla jsem zdaleka nejmladší.
Kupodivu jsem patřila i mezi ty štíhlejší, přestože
má přibližná charakteristika z té doby zněla:
"Bóžínku, ty ale vypadáš dobře. Trošku
ses spravila, že?!..."
S takto napraveným sebevědomím
jsem se s ostatními vrhla do útrob ošklivého
umakartového krámu.
Řezník vypadal jako
řezník. Asi pětadvacetiletý chasník měl nad
námi velkou převahu. On tady byl pánem, on rozděloval
ty mizerné flákoty, on k vepřovým játrům
přihazoval kus přetučného masa, jež vám bylo
opravdu k ničemu.
S tupým výrazem ve tváři
jsem si střídavě stoupala na jednu či druhou nohu. Nad tím
"krásným" masem bzučely mouchy a sem tam i
nějaká ta zbloudilá vosa. Bzzz. Bzzzúk...
Ohnala
jsem se po dotěrné vose. Zakroužila mi nad nosem a zamířila
si to k mému krku. Ohnala jsem se opět. Vosa se mnou ztratila
veškerou trpělivost. Vybrala si hezké místo na mém
krku a bodla.
A co ta ruka tady dělá? Nestačí ti
to? Píchnu tě i tam. Jak zabzučela, tak i udělala . A měla
jsem to.
Jau! To ale bolí! A jak to svrbí! No nic,
povinnost je přednější. Přede mnou je stále ještě
alespoň deset masachtivých živitelek hladových krků.
Do Prčic, že se to ale táhne. A že by mi bylo zrovna
nejlíp...
Hurá, pult je v dohledu! Rychle hledám
papírek s instrukcemi. Ale opravdu je mi nějak divně..
"Prosím, co to bude?" Řezník vytřeštil
oči, protože se mu ještě nikdy nestalo, aby na jeho nedůtklivou
otázku někdo zareagoval tak jako já. Bledá, oči
v sloup, jsem se sesunula pod pult a bylo mi úplně jedno, že
jsem konečně na řadě.
Maso tehdy za mně nakoupila moje teta,
která stála v řadě ještě kousek za mnou. Potom
pošlete své dítě na maso, pro pivo , na banány,
pro vložky, pro toaletní papír.... Kdo ví , co
přinese.
Dnes je Den dětí, tak jedna vzpomínka na dobu, kdy jsem i já byla dítětem... Dávno tomu... Leč cáklá, to jsem furt!
»
- Blog uživatele Laura9
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Pěkná vzpomínka na den dětí... děkuji... Taky pamatuji ty předvánoční fronty na banány, mandarinky apod... Ale nejhorší bylo, když nebyly tyy, ehm, hygienické potřeby...
Na jedné straně jsem ráda, že jsme toho už ušetřeni, na druhé straně mi připadá, že jsme v úplně opačném extrému...
Peti,
je to zajímavé, s tím nedostatkovým zbožím - to je jako s děckama - mají naházené hračky v koutě, přijde někdo cizí, začne si hrát s tou v koutě zapomenutou hračkou, a najednou je tahle ta nejvzácnější...
z éry detského nakupovania mám aj ja spomienku...
Mala som tak 4 či 5 rokov. Milovala som domáce práce a aj nakupovanie. Maminka mi zásadne nepísala zoznamy, lebo som si to všetko krásne pamätala. Poslala ma do nie toho najbližšieho obchodu (mali nejaké veľké akcie) a mala som toho fakt neúrekom.
Potom som nakúpila a prišla domov... Maminka sa pýtala, že prečo sa nevyzúvam. Ja som jej odpovedala, že ešte musím ísť, že nemám všetko. Tak sa začudovane na mňa pozrela, že som asi na niečo zabudla, keďže som to nemala napísané a bolo toho veľa. A ja, že nie, že len sa mi to nezmestilo do batôžka :).
ještě štěstí,že to dobře dopadlo
Za mého mládí jsem to měla stejné...3x po sobě frontu na banány a mandarinky.....dnes o ně doma nikdo ani nezavadí.
Naše dětičky jsou zmlsané a nevědí co by chtěly.
Ale přesto všechno jim přeji ať se jim ten dnešní den vydaří:)))
Já bych jenom ještě připodotkla, že řezník byl ten, kdo měl tehdy prachy. Když byli kluci malí, chodili jsme do plavání a s náma děti řezníka ze sousedství. Slíbila jsem tehdy, že zaplatím i za ně (byli asi nemocní) a měla jsem si přijít pro peníze. My jsme upotili horko-těžko ty tři stovky, nebo kolik to bylo na půl roku. Žena řezníka sáhla do přihrádky vedle vchodových dveří, vytáhla balíček stokorun, odpočítala ty potřebné za její děti a zbytek - docela objemný zbytek - strčila někam zpět.... TO jsem tehdy čučela!
dobrá připomínka dob minulých.... taky jsem pamětnice
No jo, ono to tak vážně bylo! Ještě míval řezník podpultovky (byčí koule, slezina a jiné tehdy "libůstky", které se nedostaly do běžného prodeje)
Ještě pamatuju fronty v knihkupectví v určitý den, před vánoci na kakao, kosos - kdy se chodilo několikrát do fronty, neb se mohlo koupit jen jedno balení...
Ještě že je to už dávno minulost...
Hezký den dětí ! (taky jsme dětmi svých rodičů
)
Jo tak něco podobného si lehce představím -tohle jsem sice u řezníka nezažila, ale tu vosu...to známe :-)
Millie
tak tohle si taky pamatuju, ještě jak jsme s mým bejvalým manželem "stáli" frontu na kuchyň od jednoho dne odpoledne do druhého dne do otevření. Střídali jsme se a spali v autě a těsně před náma prodali poslední kuchyň, takže super zbytečně probdělá noc :)