Den blbec aneb proč se věci dějí, jak se dějí.

Píšu tento blog, protože moji nohu zdobí studený obkládek a je jí lépe v poloze ležmo a mně momentálně taky. Sláva notebookům, že se dají v této poloze skvěle využívat.

Ale jak se vše seběhlo. Nikdy dopoledne neprovozuji fusing. Dnes ano. Vždy nechávám pícku v mikrovlnce nějakou dobu, než ji vyndám na plech. Dnes ne. Kdybych neděla fusing dopoledne, nenapadlo by mě, že právě potřebuji honem do mikrovlnky něco dát. Leč mě napadlo. Pícku jsem záhy vyndala, naštěstí jsem nezapomněla na rukavice. Plech na odkládání pícky mám stále na lince, protože moje kuchyň je  zárověň útulnou kombinací dílny. Potud by to šlo. Ale mrkám pod víko, je-li vše v pořádku. To dělávám pravidelně, že rychle nakouknu. Mikrovlnku mám totiž v lince, pro fusing ne  na úplně ideálním místě. Jako na potvoru se mi zdá, že můj výtvor se nějak pokroutil. Zavřu, vrtá mi to v hlavě. Po chvilce nevydržím a opět nazvedávám už víc. Moc se mi to nezdá....zvoní telefon....a asi  nejspíš se zatemněným mozkem, či co, víko pícky položím na linku vedle plechu. A dílo zkázy hotovo. Pracovní deska ozdobená hezkým hnědým kolem. Srdce mi rajtuje. Když se uklidním, naivně zkouším, jestli přeci jen to nepůjde trochu omýt. Nemůžu se na to dívat, schovávám kolo pod prkénko. V rámci vaření se kolo pod pracovním náčiním schová. Jinak...asi tam budu muset ten plech mít opravdu natrvalo a ještě popošoupnutý. Ale mužská část rodiny říká,  že by to mělo jít "zazáplatovat". Tak to budu muset co nejdřív iniciovat.

Odpoledne jsem si šla uklidnit nervy procházkou s naší labradorkou Tekčou. Je sice dost chladno, ale svítí sluníčko a to vylákalo k procházce do přírody spoustu dalších pejskařů. Takže to setkávání s jinými rasami a hlavně fenkami je někdy hodně rušné. Já si musím dávat obzvlášť pozor, abych si nepohnula s rukou, která je tak trochu invalidní. A je to tady. Pejsci na sebe startují.  V pravé ruce držím konec vodítka, levou ji chytám za vodítko skoro až u obojku. Nevím, jaký pohyb udělala Tekča a jaký já. Vodítko z levé ruky pouštím a bum, najednou klečím na kolenou. Snažím se rychle vstát, vodítko už obtočené kolem nohou. Ještě že si ho nenechávám hodně na dlouho. Byla bych v něm zamotaná jako mumie. Zdá se, že vše v pohodě. Tak oprášit kolena, naštěstí jsme šli po suchu. Ale co to, nějak bolí prstíčky u nohy.  Tak to musím rozejít. Asi jsem si je trochu otočila. Nevzdala jsem to a naši tradiční trasu dokončila. Ostatní pejsky jsme už zvládly bez újmy. Doma jsem se hned vyšetřila. Pod prsty se mi to začíná modrat, takže diagnoza stanovená- asi výron.

Tak leduju, nohu už mám přemrzlou. Měla bych toho asi na chvíli nechat. Mám pocit, že jako bonus a do třetice by z toho mohlo být ještě nastuzení. Doufám, že den blbec mám už tímto  za sebou a jen jsem zvědavá, jestli se zítra obuju.

Tak vám ostatním přeji zážitky mnohem příjemnější!