Rozhodla jsem se sdělit světu mé poselství, abyste se však dozvěděli pointu, musíte dočíst až do konce příběh o štěstí v neštěstí.

Příběh začíná tak, že jsme se rozhodli vyrazit na prodloužený víkend do hor. Konkrétně na Roháče na Slovensku. Vyrazili jsme ráno a zvažovali jestli jet 3 hodiny přes Žilinu nebo 2,5 hodiny přes Polsko. Vybrali jsme si cestu kratší. Nicméně zas tak krátká nebyla, skončili jsme v koloně a na místo dorazili až o 2 hodiny později. Vzhledem k tomuto nečekanému zpoždění, jsme zvolili kratší túru. No, popravdě se jí nedá říkat ani túra. Vylezli jsme na nejbližsí kopeček u našeho ubytování. Bylo krásné počasí a cesta schůdná do té doby, než jsme narazili na polom. Popadané stromy byly snad všude a po 2 hodinách hraní si na "průlizkách" jsme se otočili a na vrchol ani nedošli. Říkáme si: "To je zvláštní dneska nás potkaly samé komplikace."

Den druhý. Krásné slunečné ráno, tak krásné, že jsme snad ani nedoufali, že by vůbec mohlo být tak hezky. Autem jsme dojeli do Spálené doliny a pokračovali na sedlo pod Baníkovem, Pacholu, Salatin, Brestovou a zpět do Spálené doliny k autu. Cesta byla strmá, ale mimo jiné také celá ledovatá. Vzhledem k nadmořské výšce byly hory pokryty sněhem. A tu přichází zádrhel, skály pokryté ledem. Někteří členové naši výpravy se začínají bát a podotýkají: "Celý ten náš výlet je nějaký divný, předtím tam lezem přes stromy a teďka tady kloužeme." (pozn. red.: Ano, opravdu to klouzalo a bylo nebezpečné.) Nicméně jsme tvrďáci a jdeme dál. Ošlehaní větrem dorazíme na jeden z posledních vrcholů naší túry, cesta začíná být konečně schůdná a je čas, opět vytáhnout naše trekingové hole. Ajéje, zrovna ta moje na batohu chybí. V duchu si říkám, to snad není možné, my se tady na těch ledech málem přizabijem a já ještě ztratím hůlku, no to snad ne! Společně zhodnotíme, že nám je hůlky líto, vrátíme se pár kilometrů zpět ji hledat, usoudíme, že víc udělat nemůžeme a jedem dál.

Co najednou neslyším? "Míšo, koukej nějaké zvíře." No nevěřili byste, pár metrů od nás stojí 4 kamzíci. Jako nadšený fotograf amatér hned tasím foťák a vydávám se co nejblíže ke kamzíkům. Je to skvělé, úžasné a jsem nadšená. Nikdy v životě jsem nebyla tak blízko. Viděli jsme je mnohkrát, ale nikdy ne na 5 metrů. Zážitek? Neskutečný. Jak už to tak bývá, unešeni z místní fauny odcházíme dál, uděláme ještě pár fotek a konečné scházíme dolů. Po pravdě se nám moc nepovedlo odhadnout délku trasy a zatměli jsme. Nezbylo nám nic jiného než vytáhnout světýlko a tak sundáváme  batohy a hledáme něco, čím si posvítíme. 

Konečně jsme v autě. 

"Míšo podej mi prosím foťák, mrknem na fotky."

"Foťák, počkej, nemůžu ho najít." 

Asi si dokážete představit, co se stalo. Foťák zůstal někde mezi batohem, světýlkem a borůvčím. Ach jo, tolik krásných fotek  a my ho nemáme. Co teď? Kluci sedají do auta a vyráží zpátky do lesa hledat. Víme, kde zůstal, musí tam být. Bohužel nebyl. Škoda fotek, ale nenecháme si přece zkazit výlet. Foťák jsme zapili domácí slivovicí a kašlem na  to, jdeme spát.

Ráno, raničko Míša vstala, počítač pro sebe zapínala. A co ne nestalo? Na facebooku mám žádost o přátelství. Nějaký Mišo zo Slovenska. "Nebudeš mi veriť, ale našiel som váš foťák." WAU! Celou dobu jsem tajně doufala, že by se něco takového mohlo stát, ale když to tady bylo, nemohla jsem tomu uvěřit. Jak si nás našel?

Představte si situaci, najdete foťák a tam fotky kamzíka, nadšených lidí a zasnežených hor. 

Lámete si hlavu, jak to teda bylo? Hned vám to povím. Celý život, mě všichni pérujou za to, že nemažu staré fotky z foťáku. Ano, není u mne výjimkou, že chcete fotit a bliká na vás: plná karta. Tak tomu bylo i tentokrát. Tisíc neupravených fotek náušnic a přesně podle těchto fotek, mých milovaných origamčat, nás našel. 

Tento chalan si dal práci s tím, aby hledal na internetu náušnice, o kterých jako chlap, vůbec nevěděl, jak je pojmenovat nebo popsat. Rozhodl se nám foťák vrátit a nenechat si to.

Díky němu máme spoustu krásných fotek z našeho neuvěřitelného nezapomenutelného zážitku a hlavně foťák!

A tady kamzíci!

Co jsem tedy chtěla říci? Dobří lidé existují. Poctivý horal našel foťák, našel náušnice a napsal. Je to věc, které si strašně moc cením. Mohl se na to vykašlat, ale neudělal to.

Tedy mým poselstvím je:

KONEJTE DOBRÉ SKUTKY, POMÁHEJTE LIDEM A VĚZTE, ŽE ONI VÁM TO JEDNOU VRÁTÍ.

 Ahoj, loučí se s Vámi šťastná pozitivně smýšlející Míša.