Dva magoři na cestě stopem po Skotsku a dva týdny zázraků - Začátek cesty

Dá se vůbec říkat „dovolená“ nebo „prázdniny“ dvoum týdnům, po kterých je člověk tak unavený, že by potřeboval ještě týden volno, aby se pořádně vyspal a vzpamatoval? :) Přesně takhle totiž dopadla naše „dovolená“ ve Skotsku. Za jediný den jsme tam zažili tolik, co jindy za měsíc a teď mi připadá, jako by se to všechno stalo hrozně dávno. Bylo to, jako kdyby nás v momentě, kdy jsme stopli první auto, země vtáhla do sebe, splnila nám každý přání a předvedla nám všechno co jsme chtěli a ještě mnohem a mnohem víc...

Odlétali jsme v sobotu 1.8. z Ruzyně a už samotný let do Londýna byl zážitek. Od chvíle, kdy se letadlo odlepilo od země až do té doby, kdy přistálo, jsem koukala z okýnka na zem a na mraky. Pro někoho by byla možná nuda koukat dvě hodiny na mraky, ale je to krajina sama pro sebe. Bílé kopce, našedlé mlhy, „sněhová“ pláň a chomáče vaty, které vypadají, že kdyby letadlo spadlo, tak nepropadne skrz ně, ale udělá to „puf“ a zůstane na nich ležet jako v peřině...

Společnost, se kterou jsme letěli, neměla přímý let do Edinburghu, tak jsme přestupovali v Londýně. Bohužel mezi lety bylo asi osm hodin času, tak jsme aspoň na chvilku dojeli podívat se do centra Londýna. V Londýně jsme stihli akorát doběhnout k Toweru a zase zpátky na autobus. Chtělo by to se tam někdy podívat na dýl, takhle mám z toho města vzpomínku akorát na šílenej chaos, protože i když člověk ví, že se v Británii jezdí nalevo, nepřestává ho to překvapovat na každým přechodu, kde se automaticky rozhlídne jako u nás, samozřejmě vždy zjistí, že nic nejede a skočí do silnice pod auto. Na přechodech se světly jsme se snažili čekat na zelenou, ale byli jsme jediní. Místní skákali do silnice, jak se jim to zrovna hodilo. Každopádně se nedivím, že si spisovatel Neil Gaiman vybral pro dějiště své knihy Nikdykde právě Londýn, protože je to město plné tmavých zákoutí, zaplivaných uliček a divných lidí ... a to k Nikdykde krásně sedí :)

Tower a Tower bridge:

Do Edinburghu jsme přiletěli až za tmy a vůbec jsme netušili, jak se dostat do kempu. Dojeli jsme tedy autobusem alespoň do centra a pak jsme podle mapy šli směrem k pobřeží. Když jsme konečně dorazili do kempu, byla už půlnoc, v recepci samozřejmě nikdo a všude ticho. Postavili jsme stan na prvním plácku, na který jsme narazili. Ráno po probuzení jsme zjistili, že máme stan v kempu mezi samými karavany na pruhu trávy, který odděloval dvě místa pro parkování :) Naštěstí to nikomu nevadilo a i kdyby, stejně jsme hned sbalili, dodatečně zaplatili za noc a odešli. Na recepci jsme si ještě chtěli koupit plynovou bombu na vaření, protože ta do letadla nesmí... a dostali jsme jí zadarmo:). Nebyla totiž úplně plná a někdo jí tam zřejmě nechal, ale vydržela nám na celej pobyt a vydržela by i dýl...

Cestou přes Edinburgh:

Plán na tento den bylo nakoupit jídlo a pak chytnout stopa do Stirlingu, jenže než jsme se vymotali z města (zase pěšky), byl skoro večer. Napsali jsme ceduli, stoupli si u silnice...a měli hned obrovský štěstí :) Zastavili nám holka s klukem, který taky vyráželi někam na dovolenou, měli malý autíčko plný věcí a když viděli naše obrovský batohy, začaly všechno vyndávat a přerovnávat, abysme se tam taky vešli. Když jsme řekli, že potřebujem do Stirlingu do kempu, dovezli nás až pět metrů od recepce, i když to pro ně byla zajížďka a museli kemp hledat v mapě. A takovejch hodnejch lidí jsme tam potkali ještě plno. Tady jsem se s něčím takovým ještě nesetkala.

Postavili jsme stan a večer jsme se zašli podívat na monument Williama Wallace, který stojí za Stirlingem. Je to obrovská věž postavená okolo roku 1860. Večír už bylo ale zavřeno, tak jsme si řekli, že se sem podíváme ještě druhý den.

K večeři jsme si dali skotské národní jídlo - haggis, což je ovčí žaludek plněný vším možným. Ten se mi asi stal osudným, protože druhej den mi bylo tak špatně, že jsem skoro nevylezla ze spacáku. Tak jsme bohužel přišli o jeden den, ale zas tolik mě to nemrzí, protože celý odpoledne pršelo. V cestě jsme pokračovali v úterý ráno. Sbalili jsme stan a vyrazili směrem k monumentu. Pod kopcem stojí pokladna, obchod se suvenýry a restaurace a jezdí odtud zadarmo autobusek do kopce. Nechali jsme dole na pokladně batohy a když už, tak jsme se svezli autobuskem nahoru:) V monumentu je výstava o Williamu Wallaceovi, národním hrdinovi. (Pokud netušíte, o koho jde, podívejte se někdy na film Statečné srdce.) Mimo jiné je tu také umístěn skutečný Wallaceův meč, který je vysoký pomalu jako můj muž a to už je co říct :). Do města jsme prošli přes Stirling bridge, most, u kterého Robert the Bruce porazil Angličany a došli až k hradu. Dovnitř jsme nešli, už bylo celkem pozdě a chtěli jsme ještě chytnou stop směrem na Loch Lomond.

Wallace monument a Stirling bridge:

Stirling castle:

I tentokrát jsme měli štěstí, za chvíli zastavilo auto a nabral nás nějaký doktor, kterému bylo krásně rozumět. Nejel až k Loch Lomondu, ale dovezl nás alespoň na křižovatku (i když tam neměl cestu), kde jsme mohli stopovat dál. K Lomondu tam odtud vedla malá silnička, kde téměř nic nejezdilo, tak jsem si říkala, že možná těch 8 mil půjdem pěšky nebo zakempujem někde na ovčí pastvině, ale projely asi dvě tři auta a pak nám zastavil chlápek s golfovými holemi a malou dcerkou, kterému prozměnu nebylo rozumět ani slovo. Jediný, na čem jsme se domluvili bylo, že nás vezme do Ballochu, městečka u Lomondu, kde podle mapy měl být kemp. Jenže v Ballochu jsme žádný kemp nenašli, akorát mapu na informačním centru. Nejbližší kemp měl být v Luss, což bylo asi dalších 10 mil podél Lomondu. Mimo jiné byl u Luss nápis „tartanmaker“ a „bagpipes“ (výrobce tartanu a dudy).

Obešli jsme kousek jezera a už skoro za tmy jsme se začali prodírat pastvinou pro krávy, za kterou vedla silnice z města. Když jsme došli skoro k silnici, zjistili jsme, že před námi je ještě plot z ostnatého drátu a několik metrů široký pás křoví. Vydali jsme se podél plotu ve snaze najít nějaké místo, kde by se dalo přelézt...a našli jsme kanál pro potok, který tekl pod silnicí. Roura byla dost velká evidentně i pro krávy, které jí zřejmě celkem často využívaly k přeházení mezi dvěma pastvinama :) I podlezli jsme silnici tímto kanálem, nabrali jsme si do bot vodu a hnůj a vylezli jsme na druhý straně, kde nás od silnice dělilo úplně stejné křoví...No nedalo se nic dělat, pustili jsme se skrz ostružiní k silnici..Silnice byla celkem velká, jezdilo hodně aut, ale neměla by kde zastavit. Namalovali jsme si ceduli s nápisem „Luss“ a vydali se hledat parkoviště, u kterého bychom mohli začít stopovat. Jenže moc nadějně to už nevypadalo, byla tma jako v pytli. Najednou vedle nás, i když opravdu nebylo kde zastavit, zastavilo obrovský luxusní auto, vykouknul postarší pán a zeptal se, kam potřebujeme...Něco takovýho by se u nás asi nestalo. Rychle jsme naskákali dovnitř a batohy jsme si dali na klín. Pán kus popojel a zastavil na tom parkovišti, kam jsme původně chtěli...to abysme si mohli dát batohy do kufru. Pak si teprv všimnul, že můj muž drží v ruce ceduli s nápisem „Luss“. V momentě, kdy nám zastavil, jsme totiž vůbec nestopovali, musel vidět jen dva obrysy ve tmě.. Když jsme řekli, že chceme do kempu, sice netušil, kde tam kemp je, ale zastavil u nějakého obchodu a zeptal se kolemjdoucích. A pak nás dovezl až k recepci a ještě nám pomohl s batohama ven...Doteď na to vzpomínám...i na všechny ostatní řidiče, co nás po tom Skotsku svezli.. Asi sotva si někdo z nich přečte tenhle článek, natož aby mu rozumněl, ale..díky moc:) A jestli budem mít někdy auto, budem taky brát stopaře...Třeba na nás pak někdo bude taky takhle vzpomínat..

Pokračování: Bonnie banks of Loch Lomond