Expedice Alpy 2009 - část II.

Sláva nazdar výletu, (ne)zmokli jsme, už jsme tu!

Pouze čtyřikrát jsme se vyspali v samotném srdci rakouských Alp a už jsme zase doma z naší kratičké poznávací dovolené. O tom, jak vypadaly první dva dny, jste se mohli dočíst v předchozím blogu a o tom, jak naše výletování pokračovalo, si můžete přečíst nyní...

Sobota, den třetí

Napjatě rozhrnujeme závěsy a doufáme, přejeme si... Ano! Celé údolí je zalito sluncem a po včerejších mračnech ležících na kopcích nejsou ani pamatáky. Nic nám tedy nebrání vypravit se dnes konečně na Zugspitze, téměř třítisícovou horu ležící přesně na hranicích Rakouska s Německem. Rychle balíme svačinu a hurá do hor! Naši radost ovšem brzy kalí vlezlý opar zlověstně se vynořující hned za první zatáčkou. Co se dá dělat. Menší změna plánu. Zugspitze dneska dobudeme tak i tak, nejdřív ale mezmeme útokem Ehrenberg, jednu z mnoha zřícenin hradu tyčících se na skalních ostrohech nad údolím. Zřícenina je jak jinak neskutečně romantická, zasazená mezi horské velikány s úžasným výhledem na dole v údolí pasoucí se a svými zvony zvonící krávy. Čas ale běží a tak hrad opouštíme a vydáváme se směrem na Garmish ke stanici lanovky vedoucí na Zugspitze. Snad se tu ani nemusím rozepisovat, jaký že to byl z kabiny pro 80 lidí výhled, kolik desítek metrů nás dělilo od špiček smrků pod námi a jak hrozivě se celá kabina vždy zhoupla při přejezdu jednoho ze tří sloupů. Když jsme konečně dorazili až nahoru na horu, uvítal nás sníh, ostré slunce a čerstvý vzduch pročechraný občasným větříkem. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se náhle zjevili v jiném světě. A i když již zmiňovaný opar se nehodlal vzdát a podle nám kazil daleké výhledy, stejně ta cesta stála za to. K oparu se ovšem pomalu začaly přidávat i mraky, a než jsme lanovkou dojeli dolů, byla jimi hora již zahalena celá...

Neděle, den čtvrtý

Ráno si trošku přispíme, nemáme kam spěchat. Dnes máme v plánu vrátit se k jezeru Kops, které bylo ve čtvrtek schováno v mraku, a potom se možná půjdeme projít údolím, zkrátka pohoda. Počasí nám nejdříve přeje, ale to se má brzy změnit. Pššt, o tom až potom... Vyrážíme tedy do kopců, aby se asi po půl hodině před námi rozevřel výhled na kotlinu naplněnou ledově azurovou vodou. Jezero je opásáno přehradou, na kterou směřují další naše kroky. Dále pokračujeme po stezce vedoucí okolo celého jezera, jsme asi v polovině, když se najednou zatáhne a v dáli zahřmí první hrom a po něm další a další. A máme ji tady, pořádnou horskou bouřku. Absolutní průtrž mračen je na spadnutí. Přidáváme do kroku a naštěstí se dostáváme pod střechu v pravý čas. Plán na zbytek dne je jasný - flákání se v penzionu.

Pondělí, den pátý

Původně jsme se dnes chtěli konečně projít údolím, které nás hostilo, jenže déšť z předešlého dne neustal. Dobalujeme tedy poslední věci, loučíme se s majitelkou penzionu a vydáváme se zpět na dlouhou cestu domů. Nebudu vás už trápit žádnými detaily, cesta to byla nudná a natolik vyčerpávající, že ihned po příjezdu domů jsme zamířili do postele... 

A co dál? Co třeba nějaké obrázky?