Hnízdovník obecný

Hnízdovník rozkvétá na naší zahrádce každý rok někdy mezi únorem a dubnem, podle počasí. Připomíná trochu bavlník, jenom jeho větvičky nesou místo bavlny chomáčky jemného ovčího rouna.

Už léta budujeme naši zahrádku tak, aby byla co nejpřírodnější, přátelská a pohostinná ke všemu živému - a přitahovala tak co největší počet zvířáků, ptáčků a všemožné havěti.

Že je to snaha úspěšná, o tom svědčí mj. i to, že náš seznam ptačích druhů, které naši zahrádku(uprostřed zástavby utopenou a na míle od nejbližšího lesa vzdálenou) navštívily - momentálně je jich na seznamu 32 :-)

Ale zpátky k Hnízdovníku. Nabízí všem ustaraným ptačím rodičům tu nejjemnější vystýlku pro jejich budoucí hnízda - a je o něj pěkně velký zájem. Nic tak člověka nepotěší, jako pohled na vrabce, který (protože vrabci jsou známí hamouni) má tak narvaný zobák rounem, že se v letu málem překlápí na hlavu.

A že je náš domeček pěkně huňatý, nabízí spoustu skrýší pro výstavbu těch nejbezpečnějších hnízd.

Každý rok v zimě zkouším udělat "inventuru", ale obvykle až na jaře, když pozoruji odkud kam vedou nejrušnější ptačí létací trasy, objevím, kde všude přibyly ptačí bytové jednotky.

Copak vrabci a sýkorky - ti jsou alespoň předvídatelní. Kde je nějaká škvíra, skulina či prasklina (asi jsme jediní lidé, kteří se radují, že je starý opukový dům takových prasklin plný), tak se vesele nastěhují. Někdy mám pocit, že ta ptáčata tam musí sedět na jedné noze, protože se do takových mini-hnízd snad ani vejít nemohou - a pak odtamtud vesele vyletí šest mladých sýkorek a tváří se, že jako žádný problém a kde jsou nějaké mšice, sem s nima, máme hlad.

To kosové, to je úplně jiné kafe. Teda čistě mezi námi a šeptem - kos není právě inteligentní pták. Řekněme si to upřímně, kos je blbej pták. Asi právě proto je mám tak ráda. Člověk k nim získá takový ten ochranitelský vztah, když vidí, jak na něj kosice přitrouble zírá z hnízda, které si postavila 40 cm nad zemí na zdi, po které tradičně kontroluje naši zahrádku sousedovic kocour, že.

Že se přesto každý rok dokáží docela úspěšně rozmnožit, to je pro mě jednou z velkých záhad evoluce. Na druhou stranu, nedá se kosům upřít tvůrčí invence. Pravda, tenhle krásný domeček (se střechou! Luxus!) byl původně určený k jinému účelu, ale když na jaře tak nějak ležel ladem....

Mělo to tu výhodu, že jsem z kuchyně viděla kosům přímo do ložnice a tudíž měla jejich rodinný život jako v přímém přenosu. Řeknu vám, kam se hrabou televizní reality show!

To drama, když kolem obcházel ten zmíněný kocour (drzé černobílé potvořisko velikost menšího pudla)! Nebo návštěva brhlíka, který nemohl pochopit, že se NESMÍ podívat, jestli pod hnízdem nezůstala nějaká slunečnice ze zimního krmení.

A to nemluvím o tom odpoledni, kdy celá zahrádka najednou ztichla, jako kdyby někdo vypnul zvuk. Ani píp se odnikud neozýval, všechno to sedělo přikrčené a dělalo se menším a ještě menším...pochopila jsem až když jsem si všimla, že se k nám zaletěl podívat mladý krahujec.

Všechno naštěstí skončilo happy endem a z krmítkové vily vyletěli ze dvou snůšek hned čtyři krásní mladí kosáci. Alespoň jsem si na podzim mohla to hnízdo pořádně prohlédnout.

Řeknu vám, takové hnízdo, to není žádná sranda. To se musí pořádně zatočit a zpevnit a navrstvit:

a

Nevyhýbat se ani recyklaci druhotných surovin, když jde o pevnou a nepromokavou základnu a nakonec není špatný nápad tam zapracovat trochu levandule pro sladké sny :-)

a

A nebojte se, na Hnízdovník jsem nazpomněla, ten se taky moc hodí! Tedy je, pravda, použit trochu netradičně zvenku, ale co chcete...i tohle hnízdo stavěl kos :-)))

a