Houby.

Václav řekl, že rostou a to je, jako když Fanda řekne, že se jde koupat do rybníku. Problém je v tom, že se Fanda koupe sotva roztají ledy a Václav chodí na houby, dá se říci, od stejného období.

Václavovi  věřím, pokud donese pravého hřiba. To už vím, že opravdu rostou a jdu do lesa. Nevím, kam chodí Václav, ale předpokládám, že také do lesa, jen zjišťuji, že není les jako les nebo houby jsou stále chytřejší. I proto se asi slovo „houby“ postupně dostalo k významu „zklamání“ a podobně. Např. „Dal Ti manžel k svátku kytičku?“ „Ale houby, zapomněl na mne.“

Takže proto raději nechodím pro houby, ale pouze do lesa a dělám, že košíček jsem zapomněla vrátit v sámošce, abych je nevyplašila, a pak čekám, jak to dopadne. Většinou je to na houby, protože buď nerostou, nebo už rostly a ty zapomenuté jsou již červavé, protože červíci byli rychlejší, protože ti nechodí na houby, ale do hub.

Pamatuji si ze školy obrázky lesa, kde byl pařez, vedle muchomůrka a kousek od ní hříbek. Někdo to musel ale hříbkům prásknout, protože i když najdu desítky muchomůrek, hříbek vedle nich ani jeden, tak se aspoň pokochám barevnou kombinací červené s bílou a říkám si, jaký krásný outfit to příroda vytvořila.

Ale košík se mi pomalu plní. Bedly, babky a dokonce i pár hříbků a s radostí konstatuji, že jsem byla tentokrát rychlejší než ostatní houbaři, ale také rychlejší jak červíci, protože kousky jsou to opravdu výstavní.

Takže dávám Václavovi zapravdu, vážně rostou, ale koupat se asi nepůjdu, protože léto jsem propásla, bylo minulý týden ve středu v 12,30 a to jsem byla právě v tom lese.