Inspirace pudlím ouškem

Když jsem poprvé držela v ruce ovčí rouno, hned jsem si vzpomněla na Barušku/pejska ovečku/paní meruňkovou/ a já nevím jak už všelijak jsem jí to říkali. Ale od začátku. Když ještě můj manžel nebyl mým manželem, když byl ještě za horizontem, pořídil si pejska. Pudla. Budilo to zpočátku nejen moje podezření, protože pudl je pro chlápka poněkud zvláštní volba. Pak jsem jí ale poznala až do morku jejích drobných kostí a řeknu vám, nebyla to rozhodně žádná slečinka. Baruška byla tramp/punk/flamendr s ohromnou výdrží. Kde ostatní psi padali, jela hrdinně dál. Zamiloval si jí i nejeden drsný motorkář. A měla v očích moudrost. Jednoduše esence toho nejlepšího z lidí i psů.

Rouno mi svou hebkostí připomnělo její kožíšek (i těmi občasnými semínky). Někde jsem poté četla, že se k míchání barev dá použít psí kartáč. Vytáhla jsem ho na světlo boží a nalezla v něm ještě drobný chomáček chumlinek zjejích oušek. Ten se stal základem těchto náušnic.

Podívejte se, jak vznikaly.

Nejprve jsem si nachystala dvé psích krášidel, rouno a jehly na plstění, jedny jemnější na dohlazení povrchu. 

Potom rouno rozdělila na proužky.

A česala.

A česala.

A česala.

A uhlazovala.

Hotovou míchanici na molitanu smotala do kuličky.

Začala píchat hrubší jehlou a kuličku přitom pomalu otáčela a válela po molitanu, dokud nebyla tak pevná, že po zmáčknutí téměř neměnila tvar. Na to je nutné se obrnit a počítat alespoň s dvaceti minutami soustředěné práce. Nakonec jsem ještě povrch kuličky doladila jemnější sadou jehel.

Voilá! Plstěnka byla hotová!

No a pak už jsem potřebovala jen ketlovací kleště, nýt a další komponenty a náušky s Baruščinou duší byly na světě. K zakoupení v mém krámku přímo zde

Zase brzy pa

Adéla

Baruška