Když jsem vymýšlela svoje první sovičky a ptáčky, říkala jsem si, že přeci nemůžou viset jen tak v "luftě", ale měli by na něčem sedět. Stejně tak liška podšitá, žije v lese, tak má na nějakou tu větev nárok!

Úkol byl jasný, zajít do lesa na bidýlka a jiné dřeviny! Skáču do tepláků a holínek a myšlenkami už brouzdám po ranním provoněném lese. V zádech ale náhle cítím notoricky známý pohled ostříleného psího loudila. "Ty nepudeš!", zavelím rezolutně. Neotáčím se, znamenalo by to jediné. Nenajdu nic a budu zralá na léčebnu, to už tady párkrát bylo.

Max ale nečekal, obešel mě a zabodl tázavý pohled do mého. Tohle je příliš silný kalibr. Beru vodítko, "ale třikrát běda a něco provedeš!"

V lese vše probíhá podle obvyklého scénáře. Já chci nalevo, Max napravo, vodítko se zamotává mezi stromy a vidina dokonalých bidýlek se začíná rozplývat. "Potřebuju najít v klidu nějaký větve, chápeš?" Nechápe, moje potřeby ho absolutně nezajímají a opět pospíchá opačným směrem. Na vodítku se právě vytvořil gordický uzel.

Musela jsem se rozhodnout. Buď se vrátím se psem a bez bidýlek nebo bez psa, zato s košem plným větví. Trochu jsem se tomu verdiktu sama podivila, ale vyměnila jsem bez výčitek psa za kus dřeva a pustila ho z vodítka. Kupodivu neutekl… zatím.

Párkrát jsem zkontrolovala psí pozici a pak jsem se konečně začala soustředit na výběr těch nejlepších dřevin pro mojí zvířenu. Opájela jsem se krásou bidýlek, bidel, pařízků i pařezů a ty nejvybranější ukládala do košíku.

Při zkoumání posledního kousku jsem zaznamenala, že okolo je podivný klid… "Maxi?Maxi!". Gepardím stylem startuji instinktivně kupředu náhodným směrem, tady jde o minuty! Po několika skocích jsem zjistila, že holínky nejsou zrovna nejvhodnější běžecká obuv. Noha se smýkla, letím a se mnou letí i koš plný bidýlek, která se při dopadu vysypala všude okolo. "Zabiju ho!", jestli ho najdu.

Nechávám větve napospas a obalená jehličím běžím dál jak o život. V dálce vidím, že Max běží taky jako o život (a před ním nejspíš běžela srnka opravdu o život), ale směrem ode mě.

Nemůžu popadnout dech, ale na jeden mohutný výkřik hodný Tarzana to stačilo. Les právě opustila všechna zvířata kromě Maxe. Ten zůstal stát a čekal, co bude. "Ty vole…he,he, uff..jeden!" Už nemám sílu ho zabít, tak ho radši šťastně obejmu a jdeme domů. Bez bidýlek, ale spolu.

Vždyť zítra je taky den :)