Jak jsem topil Číňanku

Začalo to celkem nevinně. Pořídili jsme si štěňátko. A chlupatá kulička papala, rostla, běhala, hryzala, prostě dělala vše, co má dělat každé psí mládě a časem ještě i spoustu věcí, které by dělat nemělo. Když už to nebyla kulička, ale malá psí slečna, pochytila - zřejmě od jiných psů - takový ošklivý nešvar. A proč od jiných psů? No myslíte si snad, že štěkat uprostřed noci ji naučil někdo z rodiny? A protože máme okno ložnice přímo proti jejímu kotci, nejde takový zlozvyk přejít jen tak, mávnutím ruky.

Z počátku jsme zkoušeli v tom souboji nervů vyhrát a nechat ji vyštěkat, aby si nezvykala, že na její povel hned napochodujeme ven. Byla, ale vytrvalejší, než má drahá polovička. A tak jsem vždy po několika desítkách minut vyrážel ven. Abych, přestože byla ještě temná noc, vypustil náš poklad i prokletí společně v jednom zvířeti (kapesník, prosím, začínám rýmovat...) volně na zahradu.

Nikdy jsem nebyl vylosován, ale vždy pečlivě vybrán. Zřejmě jako alfa samec (pro kynology), hlava rodiny (pro děti a naivní snílky) a hlavně jako trubec nejvhodnější na "černou práci" (pro zbytek populace, kynology nevyjímaje). Ale protože jsem pasivní gentleman, neodporoval jsem, i když se mi ven také hrubě nechtělo. Přeci jsem nemohl poslat ženu ve dvě v noci na temnou zahradu sousedící s poli.

A kdo že je pasivní gentleman? Muž, povětšinou ženatý, který vykoná vše, co jeho drahá polovička vysloví, pokud se to zcela nepříčí jeho světonázoru, zásadám a náboženskému a jinému přesvědčení. Pokud při tom kleje, tak jen polohlasně, aby ho zbytek rodiny nezaslechl. Rozdíl mezi pasivním gentlemanem a gentlemanem bez přívlastku je v tom, že druhý jmenovaný po čase přestane být aktivní při pátrání po přáních své drahé a jen pasivně čeká až je sama vysloví.

Ale teď zpět na noční zahradu. Záhy jsem zjistil, že opakovaný noční štěkot nezpůsobuje přítomnost cizích osob na našem pozemku, i když ... člověk nikdy neví. Jako třeba té noci:
„Vstávej, slyšíš? Zase štěká! “
„No, tak štěká. Tak ji nech štěkat. Přece tam hned nepoletím! “
„Ale ona štěká už půl hodiny a ty si tu klidně chrápeš. “
„Sakra, já se z toho psa po....! “ šeptem jsem si ulevil a vyhrabal se zpod peřiny.
Rychle jsem na sebe hodil "psí oděv" – tedy věci, které už jsou od našeho miláčka poskákány, oslintány a částečně potrhány. Když jsem odemkl dveře do zahrady, štěkot (jako vždy) zcela ustal. Šoural jsem se naštvaně v polospánku k výběhu.

Zrovna v okamžiku, kdy jsem míjel dceřin dětský zahradní domeček, ozvalo se z něj zvonění mobilu. Vyskočil jsem leknutím snad metr vysoko a hned druhým skokem jsem se ukryl za blízkou skluzavku. Netuším, kde se ve mně vzala ta pohotovost a rychlost. Teď dřepím za skluzavkou a ani nedýchám. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky. Kdo se v té budce schovává a proč si vybral zrovna nás? Proč vlezl do zahrady se spícím psem, vzbudil ho a pak se ukryl v dětském domku pár metrů od něj? A co chce? Má snad nějakou zbraň? A co je to za debila, že si, sakra, ten mobil nevypne? Melodie je mi nějak povědomá. Navíc v domečku mají děcka "uskladněny" hračky a pokud se kočárek, auta a jiné tretky nevystěhují ven, nemá ani dítě šanci se do objektu vtěsnat. Natož pak dospělý. Jak se tak ve tmě rozkoukávám, nikde kolem nestojí kočárek ani se nic nepovaluje.

Dávám si dvě a dvě dohromady a melodie neustává. Popadnu tedy opodál ležící klacek, nebo spíš kyj (naše přerostlé štěně si z procházek po lese nosí zásadně jen ty největší kousky, které unese). Udělám tři kroky ke dvířkům a s kyjem v napřažené ruce prudce otvírám. Okamžik pravdy je tu! Střelba se neozvala! Civím do domku plného hraček a harampádí, ze kterého se line ten povědomý zvuk. Po vetřelci ani stopy, jen v pozadí vidím našeho překvapením ztuhlého psa. Konsternován hledí jak tu po předchozích skocích předvádím pantomimu s kusem dřeva.

Zloděje tu tedy nemáme, ale co tu pořád vyhrává? Aha! Tahle zrůdnost! V zaplněném domečku se krom jiných zbytečností povaluje i jakási plastová skříňka, prý šperkovnice, která po otevření vyluzuje otravnou melodii podobnou zvonění mobilu. No a tomuto čínskému kýči, plastovému nesmyslu ve tvaru srdce se pootevřela dvířka, zvuk vzbudil psa a pes zbytek rodiny. Nazlobeně jsem zaklapl zdroj dnešních nesnází, uklidnil psa a šel na kutě. Dlouho jsem pak nemohl zabrat, ráno jsem zaspal a celý den jsem byl jak zmlácený.

Pokračování přišlo až po několika dnech. Když jsme před lety rekonstruovali domek, vyvzdoroval jsem si druhou toaletu. Představa, že za pár let budu zoufale prosit pubertální dceru o uvolnění koupelny se záchodem v patře, mě přiměla zbudovat si ještě jedno útočiště v přízemí. Zřejmě na mou počest zve rodina tuto místnost tatínkovým záchodem.

No a právě tady jsem po těch pár dnech seděl. Na záchodovém prkénku, samozřejmě. Co jsem právě dělal, asi popisovat nemusím, ale to, že jsem právě seděl, tam kde jsem seděl, beru zpětně jako velkou kliku. K smrti jsem se totiž vyděsil, když v rohu místnosti začalo něco náhle nahlas vyhrávat. Á, moje stará známá. Dětská šperkovnice. Leží na vrchu prádelního koše plného hraček, které se už nevejdou do domečku. Zavřená a přesto hraje. Co hraje? Řve tu jak na lesy!

„Proč je tady ta hrací skříňka! “ zavolal jsem na manželku, když jsem vyšel na chodbu.
„Hrála venku v domečku a nešla mi vypnout. Tak jsem ji dala dovnitř. “ dostalo se mi odpovědi.
Patřím k mužům, kteří se jen tak nespokojí s tvrzením své ženy, že něco nejde. Naopak, je to pro mne obvykle výzva dokázat opak. Vrátil jsem se k té hrací věci a zkoumal jsem jak ji umlčet.

Na zavírání a otvírání nereagovala. Nikde žádný vypínač, tak vyndáme baterky. Ale kam ti čínští soudruzi baterky schovali? Hledám marně. Baterie budou asi jednorázové a zatavené někde uvnitř. To jsou mi ale šibalové! Stojím před obtížným úkolem, co s ní?. Když vyhodím celou tu věc do popelnice, bude v noci vyhrávat, budit psa a ten nás. Budu-li ji chtít vynést někde do polí, celou cestu budu vyhrávat jako choromyslný puberťák a navíc moje ekologické smýšlení mi nedovolí vyhazovat podobné plastové příšernosti do přírody. Sběrný dvůr je otevřený až po neděli… Trochu mě láká rozbít tu věc kladivem a podívat se, jak to mají ti kluci šikmoocí technicky vyřešeno, ale tento postup mi nakonec přijde příliš brutální. Navíc by mne při tom mohl spatřit někdo ze sousedství a přivolat odbornou lékařskou pomoc.

Když už jsem nevěděl kudy kam, padl můj pohled na škopek stojící pod dřezem. Utopím ji! Mrsknu tu šperkovnici do škopku s vodou. Reprák se zalije vodou, baterky zkratují a za chvíli bude po problému. Teď, po dvou týdnech, už vím, jak hluboce jsem se tehdy ve svých úvahách mýlil. Trvalo mi několik minut, než se mi podařilo skříňku uspokojivě utopit. Plast jak známo plave, a tak přestože je částečně polstrovaná, musel jsem ji prstíkem držet pěknou dobu pod hladinou, než se do ní nabral dostatek vody, aby se přestala vynořovat a zoufale svým hraním volat o pomoc.

Protože zmiňovanou místnost navštěvuji při každém krmení psa, mohl jsem průběžně sledovat, jak se mi má likvidace daří. Nazítří ráno jsem šperkovnici vylovil s tím, že už ji nebudu trápit a vyhodím ji do popelnice. Ale ouha! Sotva jsem ji vyndal nad hladinu, začala zoufale kvílet. „To je ale nezmar,“ řekl jsem si a šoupl ji zpátky do škopíku. Další ráno jsem nepochodil lépe. Odpoledne se mně začala má drahá nervózně vyptávat, co že to v tom škopku provádím. Když jsem ji vysvětlil, že tuto akci páchám pro blaho rodiny, vynadala mi, že jsem nepoužil druhy škopek zvaný sviňák, tedy ten, ve kterém se myjí brambory a který slouží k další špinavé práci. Takhle prý špiním škopek, ve kterém si dcera při rýmě nehřívá lokty. Měla pravdu. Ta čínská hrůza už začala pouštět barvu. Vylovil jsem ji, a protože už jen slabě sípala, pohodil jsem ji do dřezu, aby okapala než ji přenesu do popelnice. Škopek jsem (pro klid v rodině) uvedl do původního stavu.

Druhý den jsem s hrůzou zjistil, že místo, aby se šperkovnice definitivně vybila a zlikvidovala, její zvuk naopak při vysychání nabíral na intenzitě. Časem šperkovnice vyschla a nadále hrála. A hraje. Už celé dva týdny. Její hlasitost už sice není tak silná jako před koupelí, ale kupodivu po vyschnutí neslábne, nýbrž kolísá.

Pohybuje se v různých úrovních. Jednou zní asi jako PlayStation, když na něm jedete závod F1. Podruhé si jen tak slabě vrní, jako reproduktory, když zapnete starší věž nebo gramofon do sítě. Jindy mě zas překvapí zvukem podobným bzučení mouchy chycené v pavučině. To nezničitelné perpetum mobile si tu prostě v ústraní dál žije svým životem a přestože si provokativně přechází mezi jednotlivými stupni hlasitosti, z mého úhlavního nepřítele se postupně stal spíš objekt pozorování.

Už se jej nebudu snažit utopit, ani rozbíjet kladivem. S údivem při každé návštěvě toalety sleduji nezničitelnost toho letitého paskvilu, kterou mu do vínku dala čínská strana a lid. A zvažuji, zda nemám kontaktovat CIA, nebo alespoň NASA, abych je informoval o pokroku čínských technologií. Určitě by nebylo od věci zabudovat něco podobného do družic vysílaných k dálkám temného vesmíru, aby tam šířily informace o životě na Zemi. Živě slyším, jak se tichem nekonečného vesmíru nese signál čínské hrací šperkovnice.