Jak mě škola "rozsekala", jak jsem rozplakala třídní a podobné kratochvíle konce školního života

Ano, je to tu, jsem DOSPĚLÁ (o čemž silně pochybuju, dnes jsem si pořídila novou krabici na hračky s obrázkem Médi Pú )

Vůbec nechápu, proč se maturitě říká zkouška z dospělosti, musím říct, že bych si ji klidně střihla znovu. Myslím že to bylo to nejsnadnější zkoušení co jsem ve škole zažila. 

Ale zpátky na začátek a to ke slohové práci. Musím říct, že po tom co jsem ji jako první odevzdala jsem měla téměř sebevražedné myšlenky. Na férovku sem čekala že budu nejhorší ve třídě. Jaké bylo moje překvapení když se tak nestalo a já odcházela s "dvě až tři, ale spíš tři". Tohle mě hodilo trochu do stavu "nejsem zase takovej hňup jak si o sobě myslím". 

Za týden o dost horší zkouška, sice jsme se na ní připravovali pečlivě a to velice (o daňových přiznáních a směřných účtových osnovách se mi ještě teď zdá ) ale po přečtení zadání jsem měla půl hotovo. Všechno šlo hladce a já odcházela, opět mezi prvními, s pocitem, že tohle mi proště klaplo.

A pak přitvrdio, maturita na nečisto. A musím se pochválit, zaválela jsem, cokoli jsem si vytáhla tak klika a jednička v průkaze  

A pak tu bylo poslední zvonění, pasování a konec. Těšila jsem se na volno svým způsobem, krásně jsem si odpočinula.

V pondělí přitvrdilo. Prvních osm lidí šlo na veřejnou popravu jak tomu říkali Když nás nahnali všechny na tu představovačku tak mi došla jakási vážnost celé situace. Takhle odmaturovala celá třída a já čekala na tu svou chvilku - byla jsem v poslední skupince předposlední v řadě.

Ve čtvrtek ráno, když jsem si to ťapkala na autobus, potkala jsem svojí učitelku na češtinu (to bude mít pokračování, proto se o tom zmiňuji) a naposledy provedla jakýsi ranní rituál cesty do školy. Vzhledem k tomu že nejsem stresák a snažím se být co nejvíc nad věcí (taky to bude mít pokračování) tak jsem celé dopoledne byla relativně v pohodě, klábosila s holkama co si to přišli odbýt už ráno. Když na potítko šla moje kamarádka (kamaradíme spolu 13 let) tak mi to došlo, ano, teď je ten důležitý moment v životě. Dostala jsem jakýsi nával a šla si raděj sednout do vedlejší třídy ke kamarádce, co seděla na potítku, tam mě víceméně přešli chmurné myšlenky a dostala jsem se do stavu "tak teď nebo nikdy" . První byla čeština, šmátla jsem, vytáhla pětku a dostala baroko a Jana Ámose Komenského, zrovna to nebylo to co by se mi líbilo ale tak budiž, začala jsem výrokem "re spice finen", všechny je odrovnala a pak už jenom kejvali, když jsem mlela o architektuře a jiných věcí - literatury jsem se dotkla jenom opravdu okrajově, a vzhledem k tomu že tahle otázka se týkala také roku 1621 tak jsem zmínila svou rodnou vesničku a jejího popraveného pána a bylo to v kapse.

Ani jsem nechodila do vedlejší třídy a čekala až na mě za patnáct minut přijde řada. Druhé v pořadí byly počítače. Můj milovaný předmět, tam jsem si byla 100% jistá vším. A vytáhla si rozebírání skříně. Za celé čtyři roky si to nikdo nevytáhl až já. Ale bylo to fajn, na konci mě pochválil jak učitel tak zástupce ředitele 

No a jako třetí a čtvrtý předmět byly samé fajnovky, veřejná správa, právo, účetnictví, finance, prostě paráda. Tam jsem šla s tím že mi je to fuk, protože cokoli si vytáhnu tak budu mluvit o daních, státním rozpočtu nebo orgánech - tam se dá zamířit z každé otázky  Veřejná fajn, správa dopravy a živnostenské právo, to jsem sesmolila a dokonce vedla živou konverzaci s ředitelem a místopředsedkyní, ředitel mě později na chodbě pochválil  a z účetka nevyfakturované dodávky a burzy, no to byl porod upřímně nechápu co sem to tam říkala za nesmysle

Bylo tu vyhlášení, poslouchám to kamarádčino a slyším dvě, jedna, jedna, jedna, dvě - prospěla s vyznamenáním, hodila jsem na ní oko a čekala na své. Slyším dvě, jedna, jedna, jedna, dvě - prospěla s vyznamenáním - v tu chvíli jsem si myslela že si mě s někým spletli. Podívala jsem se na kamarádku s pohledem "janovická elita má vyznamenání"  dodělali jsem si patříčnou administrativu s třídní a vyrazili do města.

Přišla půl sedmá a my se začali shrocovat u "Vlašáku". Jakmile nás nacpali do mrňavé chodbičky, vysvětlili patřičné záležitosti a viděla jsem kapesníčky, tak mi došel obrovský omyl, když jsem si ty svoje nechala v kabelce. Jakmile začala hrát písnička tak jsem začala brečet jako želva, hrůza, vždycky jsem všechno ustála s relativním klidem a něco takového mě položí. Řvala jsem jako mimino celý ten "obřad". Protože jsem předposlední v abecedě, stačila jsem se relativně dát do pohody. Jo a pak to přišlo, jsem spontání, takže když mi třídní něco říkala - už ani nevim co to bylo - akorát vím že mě to děsně dojalo, tak sem jí obejmula, tím jsem rozbrečela jí a celou síň rozesmála. Od češtinářky jsem se dozvěděla že už ráno na mě viděla že to vyjde. Obešla jsem celé procesí, vyslechla si milé komentáře, od ředitele mi byl nabídnut kapesník, dostala jsem vysvědčení, gerberku a stříbrný náramek a šla si sednout k mé, nyní už taky brečící kamarádce. 

Poté začali veselejší věci. Pomaturitní večírek. Dala jsem si s třídní panáka na tykačku, čímž jsem opět všechny rozesmála, najedli jsme se, někteří drobet přebrali - od nich jsem vlastně nic jiného nečekala a v jednu jsem vyrazili k domovu - některé odvážné se šli dorazit ještě na "cardu" - nonstop 

a malá videoukázka z nastupování

http://picasaweb.google.cz/TerezkaSpongebob/21052009MaturitaPredaniVysvedceniPomaturitniVecirek#5338611969788681570