Jak měl dobrák starej Vencl opletačky se zákonem

Děda Vencl je už pán v letech. A hlavně řezník ze staré školy a taky maskot k pohledání. Znáte příběhy Jáji a Páji? Myslím, že inspirací pro loutku řezníka Krkovičky byl právě starý Vencl. Na rozdíl od Krkovičky je ale náš soused dobrák od kosti.

Tak se ani nesměju, přestože mi koutky mocně cukají, když ho vidím kráčet ulicí s jeho psem. Robustní mírně nahrbená postava, s řeznickou čapkou na hlavě, s šedobíle kostkovanou halenou, ušmudlanou bílou zástěrou a pruhovanými gatěmi, se pomalu šourá, v pantoflích a zářivě červených ponožkách a vláčí za sebou na vodítku malé černé psisko. Jako by ho právě vedl na porážku.

Děda je znamenitý řezník, hlavně ve výrobě klobás a v uzení nemá přes svůj věk konkurenci. A protože Venclovo umění za ta dlouhá léta už dávno přesáhlo hranice kraje, zajíždí k jeho domku obrovnanému dřevem, krom místních masomilů a antivegetariánů z okolí občas dokonce i ksichty z televize a jiní známí panáci - jak sám říká celebritám.

Nedávno se zachtělo dědových klobásek i profesionálním hasičům z nedalekého krajského města. Zřejmě slavili nějaké výročí, nebo jen tak průběžně tmelili kolektiv. Proto dovezli maso, domluvili se sousedem co a jak, a že si za pár dní přijedou. Dědek se pustil do práce a klobásky brzy voněly přes půl vesnice. Jenže zákazníci se neměli k jejich odběru.

Děda čekal den, dva, ale protože nemá rád, když mu hotové zboží zabírá dlouho místo v lednici, rozhodl se, že to tak nenechá. Jelikož mu ti holomci nenechali na sebe žádný

 kontakt, musel si jej nalézt v telefonním seznamu sám. Obešel by se možná i bez brýlí, neboť číslo bylo hned na druhé stránce a pěkně velkým písmem. Naivní (a možná už i trochu senilní) osmdesátník se spokojeným výrazem vytočil číslo 150. A ejhle! Na druhém konci se ozvala nějaká protivná baba - tak paní z dispečinku sám tituloval a začal rozhovor jak z Mrázkovy ústředny:

„Vencl, dobrý den. Vyřiďte tam chlapům, že už tu mají dva dny hotový ty klobásy!“ spustil řezník.
„Jaký klobásy, člověče, víte, že voláte na tísňovou linku,“ namítala dispečerka.
„No já volám hasičům, že ty klobásy, co si objednali, už jsou hotový. Tak ať si přijedou!“ nedal se Vencl.
„To si snad děláte legraci! Víte, že zneužívání tísňové linky je trestné?“ pokračovala paní ve své záslužné práci.
„Co teda teda s těma klobásama?“
„Pokud nevoláte kvůli požáru, neblokujte nám linku kvůli nějakým párkům!“
„Jestli o ně teda nemají zájem, tak já je prodám jinýmu!“ dodal děda rozhodně, praštil se sluchátkem a přidal ještě peprný komentář.

Jeho snaha však nebyla marná. Dispečerka si zřejmě zkušenost s dědou telefonistou nenechala sama pro sebe a dotyční si to přihasili k řezníkově chalupě dřív, než by řekl popel. Možná ze strachu, aby vážně jejich vyuzenou pochoutku někomu neprodal. Omluvili se za zpoždění a nabádali Vencla, aby už na stopadesátku více nevolal. Že prý by si neradi hledali nového řezníka, až ho na stará kolena zavřou.

Bojím se však, že pokud mu příště na sebe opět nedají telefon, není ještě děda (ani celý záchranný systém) ještě zcela mimo nebezpečí.

Poznámka autora:

Příjmení řezníka je mírně pozměněno, na skutkové podstatě jeho činu jsem si ale nic nepřidal.