Jak to bylo s kocourem Maxem I. (pozor - happyend chybí...)

Maxe možná znáte, je i v textu mého profilu. Je to můj nejmilejší kocour - a bude už navždycky. Chcete vědět proč?

Jak se k nám Max dostal

Maxovi historicky první dochovaní páníčkové byla mladá dvojice. Naše životy se poprvé protnuly, když mladá paní přišla do jiného stavu. Její tchýně se dala slyšet, že kocour musí z domu, a pokud že se ho nezbaví sami, udělá to ona. Bylo jasné, že to "udělá" za každou cenu. Trpěla bohužel oním pro mě nepochopitelným předsudkem, že dítě v jedné rodině s kočkou je neslučitelná kombinace, protože kočka nečeká na nic jiného, než jak na novorozeně skočit a zalehnout ho.

Do této situace se vložila moje mamka, která se s tchýní setkala, a protože tou dobou se moje sestra nastěhovala do malého pronajatého domečku, přibrala si Maxe ke svým dvěma kočkám. Bylo to na jaře roku 2003, Maxovi táhlo tak asi na druhé narozeniny a údajně měl za sebou pád z nějakého vyššího patra, který s několika zraněními nakonec prakticky bez následků přežil.

Na podzim se situace změnila a moje sestra se stěhovala do garsonky. Její kočičky našly dočasný azyl u mě - dokud nebude mít zase takové bydlení, aby je mohla mít u sebe. Po roce se ale stalo něco, co mně i Maxovi trochu změnilo hodnoty.

Jak to bylo s Maxem zlé

Byla jsem zrovna na setkání třídy po X letech, listopad 2004. Volá mi manžel, že právě našel Maxe doma na křesle celého od krve a že si s ním neví rady. Myslím, že mi ho přivezl do města, já jsem zároveň přivolala ségru a spěchaly jsme k veterináři. Večírek byl zapomenut... Podle zákona schválnosti byl nejen večer (asi devět hodin), ale také pátek. A tenkrát v Pardubicích ještě nebyla žádná veterinární klinika, jen taková pohotovost. Dvě doktorky se skláněly nad apatickým kocourem v šoku se zadní nohou téměř ulomenou v patě, jehož teplota povážlivě klesala... a nemohly nám pomoct víc, než nás poslat do zvířecí nemocnice v Hradci.

Pan doktor na příjmu byl moc milý a povedlo se mu do nás dostat trochu optimismu. Nejdřív ale bylo nutné kocoura zahřát na provozní teplotu a pak teprve se vrhnout na všechna vyšetření. Nechaly jsme ho v nemocnici a čekaly na další zprávy z nemocnice. Ty přišly hned zítra - zlomená noha je jedna věc, ale také tu je vykloubená druhá zadní noha v kyčli a několikrát přeražená pánev.. Jestli to bylo auto nebo pes, se už nedozvíme, ani doktoři to podle ničeho nepoznali. Ale ten drahoušek se dovlekl skrz sklepní okénko, seskočil minimálně metr na zem, vyšel po schodech, skrz další kočičí dvířka až do obyváku na křesle a tam tiše čekal na naši pomoc... "Víte, takže když je toho víc, tak byste měla vědět, že to bohužel bude dražší, ta léčba.. asi o -píp-píp- tisíc korun." Kolik by asi musel říct, abych mu odpověděla "Tolik? Víte co, tak na to kašlete."

Jak se Max uzdravil

Maxe nám vrátili po týdnu. Vypadal hrozně, ale celkově byla situace mnohem lepší než na začátku. V jedné noze dva dráty a možná nějaký další spojovací materiál, vykloubená noha byla zpátky, pánev začínala pomalu srůstat. Jeho překrásné dlouhé chlupy do půl těla oholené a chudák se mohl pohybovat pouze za pomoci předních nohou, ale než by se vyčůral, kam neměl, sunul se jako Meresjev k písečku. Nemohla jsem se na to dívat. Udělala jsem mu bydlení v koupelně, stranou od ostatních. Když jsem mu kachličkovanou stěnu vany, u které ležel, obkládala časopisy s fotkami koček, můj muž mě pozoroval a klepal si na čelo. Když jsem ale na chvíli koupelnu opustila, nainstaloval tam web kameru, abychom mohli Maxe pozorovat, i když budeme v práci.

Max se začal dávat do kupy. Aby zadní nožky posiloval, strávila jsem hodiny tím, že jsem si s ním hrála: kocour na zádech vždycky kope zadníma nohama, znáte to. Max se nikdy nenaučil si hrát jemně, takže časem jsem se musela vyzbrojit kuchyňskou chňapkou, abych neměla ruku úplně zmasakrovanou. Po měsíci byl schopen se vyškrábat na křeslo nebo gauč, na malé vzdálenosti začal trochu skákat, a začal také obrůstat. Po třech měsících už na něm nebylo nic poznat - chlupy dorostly, nohy srostly, dokonce mu jeden drát (ten kratší) prostě vyjel z nohy ven. Volala jsem tenkrát panu doktorovi, ale ten se jen smál, že to on ho asi už nepotřebuje.

Ne proto, kolik to stálo peněz. Ale pro to veliké pouto, které se mezi námi během léčby a rekonvalescence utvořilo, jsme se téměř automaticky se ségrou dohodly, že Maxík už je můj. Nemohla bych jí ho vrátit. Byl to můj milášek, který na mě den co den čekával venku u domu, doprovodil mě ke dveřím, pozdravil mě, když jsem vešla do místnosti, rozuměl všemu, co jsem mu řekla, odpovídal na otázky, chodil se mnou na procházky po zahradě.. Jeho neskonalá vděčnost a oddanost byla úžasná.

Jak to všechno skončilo

Díky nadpisu tohohle článku asi nečekáte, že teď skončím ve stylu "a takhle jsme spolu doteď a ještě dlouho budeme"...

Před Silvestrem 2008 mi začal Max dělat starosti. Nejedl, pořád spal, moc pil.. Nebudu zacházet do klinických detailů. Maxovi selhaly ledviny. To se tak prý někdy stane. Bohužel je to nevratné a poškozená tkáň ledvin se už neobnoví. Jediná šance je, že zbylo dost funkční tkáně, která bude schopná dělat to, co už tak ledviny dělat mají. Ještě před tím se mu musí pomoct srovnat všechny hodnoty bůhví čeho, které jsou po selhání ledvin v háji. To znamenalo každý den ráno odevzdat Maxe u paní doktorky, kde strávil celý den na kapačkách. Po čtyřech takových dnech paní doktorka přeměřila ty jeho kreatiny a urey.. Hodnoty vysoké, ale mnohem nižší než na začátku. Snad to teď už zvládne, snad ho ty jeho poškozené ledviny dokážou takhle udržet. Není jiné cesty, než aby už doživotně jedl pouze speciální krmivo, veterinární ledvinovou dietu. Nevadí. Hlavně když tady se mnou ještě pobude. Každý den na kapačkách stál -píp-píp- tisíc, krmení na každý den -píp-píp- set korun. Max je ale můj nejdražší kocourek! Třikrát denně jsem mu dávala ty speciální kapsičky. Bohužel jsou prý nechutné, a k mání jsou jen asi tři příchutě, takže s tím byla občas trochu potíž. Ale nesměla jsem připustit, aby byl hladový, a přikrmoval se na granulích těch ostatních. Troška nevadila, ale nesměl moc. Nejdřív baštil a vzkvétal. Ale po dvou třech týdnech to přestával jíst. Začala jsem mu do toho jeho hnusu míchat trochu normálních, voňavých kapsiček, ale brzo to přestalo fungovat. Pak už nejedl vůbec. Pak už zase hodně pil. Stavila jsem se na veterině (bez něj) a ptala jsem se paní doktorky, co teď, když jsme zase na začátku? Zase kapačky?

- Víte... můžeme to zkusit.. ale... když mu to teď pomohlo na čtyři týdny, tak příště to může být i míň.

- A paní doktorko, když mu teda ty kapačky nedám, co se stane...?

- No, on... umře. Tak do týdne. Pomalu a bolestivě. Ledviny mu nefungují, takže postupná otrava krve, vysílení a tak...

Přijela jsem domů. Max na mě koukal chápajícíma očima. Ještě ho nic nebolelo, ještě netrpěl. V rámci možností chodil, reagoval. Ale nejedl, už ani nepil. Srst měl hrubou a matnou, místy ulepenou. Drbala jsem ho za ušima a v duchu mu to vysvětlovala. A on mi odpouštěl. Šla jsem do koupelny a hrozně moc jsem brečela. Pak jsem vzala přepravku, dala jsem do ní vyšívaný polštář, zdvihla jsem Maxíka (je to možné, byl asi poloviční na váhu než dřív...) a jeli jsme zpátky k paní doktorce.

Byli jsme tam sami, jen Max, já a paní doktorka. Držela jsem ho za packu, hladila jsem ho po hlavě, on nejdřív jen tak usnul a pak... umřel. Bylo 15. února 2009.

PS: Velkou bednu speciálního dietního krmení různých chutí, provedení a výrobců, kterou jsem v návalu optimismu koupila, ode mě dostala podobně postižená kočička v útulku, která měla víc štěstí a síly bojovat.

A tohle je Max II, narozen v létě 2009 (druhá fotka je jen asi 14 dnů stará):

Náhradník, který díky své barvě a vzezření zdědil naprosto nezaslouženě spoustu práv a privilegií :-)))