Jak to vlastně všechno bylo a proč lidé začali oblékat psy...

 

 

 

 

 

 

Jak to vlastně všechno bylo a proč  lidé začali oblékat psy...

 

 

 

Kdysi dávno, to ještě za krále Klacka, kdy lidé věřili v draky a Země,

 

že je placka, udál se tento příběh. Příběh, který se vám budu snažit

 

převyprávět přesně tak, jak mi to přeštěkal můj věrný čtyřnohý druh.

 



   To bylo v době, kdy ještě psi nesměli ležet na kavalcích a svou



 vytouženou kost si museli opravdu zasloužit..tak v té době žil

 

na jednom velkém hradu jeden malý pes. Všichni vypráví, že to

 

 byl zřejmě předek jorkšírského teriéra, ale není to jisté, prostě to byl

 

 malý pes, který měl významnou funkci lovce krys a další škodné

 

 havěti. Za chrabrost a odvahu při svých útocích a ukořistěných

 

 úlovcích, dostal za odměnu každý večer zbytky od panského stolu.

 

  

   Tento způsob života se udatnému psu docela líbil, než  nastaly toho

 

roku  velmi kruté mrazy. Byl zvyklý na pobyt v drsném prostředí, to

 

ano, ale tu zimu to bylo prý strašné! Tlapky ho pálily a z čenichu mu

 

teklo kdovíco…Místní lidé si mezi sebou  začali říkat, že je taková

 

sibérie, že by tam člověk ani psa nevyhnal – to jen, abyste věděli, kde

 

má toto rčení své kořeny…

  

 

  Nu a ten malý pes – jorkšírský teriér, či jak chcete, si jednoho dne na

 

celé hradby štěkl, že už prostě žádnou krysu neuloví, strčí svůj omrzlý

 

zadek někam do slámy a nevytáhne ani jednu ze svých pat.

 

 Už žádné lovení dlouhoocasých  žlutozubých bestií za takových

 

krutých podmínek, protože by mu také

 

jednoho krásného dne mohl  umrznout hrdě vztyčený ocas

 

 a třeba i uši. Jorkšíři měli odjakživa dlouhé ocásky – to abyste

 

věděli…Tak do té slámy

 

zalezl a nechal vystrčený jen ten svůj  malý čumák..studený psí čumák

 

je také pozůstatek z časů minulých…Ze svého úkrytu celý den

 

pozoroval stráže a smál se jim, že jim umrznou, už tak holé zadky.

  

 

  Nastal večer slibný večeře, a jelikož mu už tak strašně kručelo

 

v žaludku, rozhodl se opustit svou zafuněnou  noru. Svým odvážným

 

čenichem začal strkat do strážného, ale ten se osočil : „ Nic

 

nedostaneš! Celý den jen čumákuješ ( toto slovo se pro lenocha

 

používá dodnes)  a nic neděláš! Hlady budeš!  „ A jako ponižující

 

gesto na něj vystrčil svou upocenou špinavou zadnici.

 

Hladový pes dostal

 

šílený amok a zakousl se nebohému strážnému do jeho půlek. Stisknul

 

tak silně, že mu kus půlky ukousl a půl kalhot mu roztrhal na cáry…

 

Ten si

 

ale nenechal nic líbit, vzteklého psa chytil za hřbet a utrženými

 

kalhotami ho tak pevně ovinul, že se chudák nezmohl ani na krok,

 

natož štěk. 

 

Ovinutí zakončil pevným uzlem a řekl mu, že dokud nedostane rozum,

 

bude zavázaný špinavými gatěmi. Hygiena v té době za moc nestála,

 

a ani nebyl heřmánkový toaletní papír,

 

to jistě dobře víte, že.

 

  

   Ráno se však pes probudil docela fit, protáhnul všechny tlapky a

 

zjistil, že mu vůbec nebyla v noci zima a že ho vlastně ten uzel na

 

hřbetě docela hřeje. Jelikož to byl chytrý pes  a měl šílený hlad, ulovil

 

za ten den snad 15 krys, přesvědčen, že večer tu voňavou kost bude

 

mít u čenichu. A také tu kost opravdu dostal, jen ty kalhoty mu

 

strážný ještě ponechal, aby ho naučil slušným mravům a že mu je

 

rozváže až mu půlka půlky zase sroste…Pes byl

 

hodný, nekňučel, neklepal se zimou a jeho zvýšená aktivita strážného

 

také těšila. Po nějakém čase mu však došlo, že uvázání cárů kalhot

 

kolem psa nebyl  žádný trest,  nýbrž záchrana před umrznutím a tak

 

mu nechal uplést svou družkou poctivý svetr z ovčího rouna a z hadrů

 

ho vysvobodil. Bohužel ten puch se do psa už tak nasákl, že od těch

 

dob se také říká, když někdo nedbá na svou očistu, že smrdí jako

 

 

pes…

  

 

Málokdo ovšem tuší, že to vlastně všechno bylo úplně jinak…