Jde o tvá přání, ne o přání druhých...

   Díval se na hvězdy a pak jedna spadla. Bylo mu jí líto. Kéž by neupadla...Kam asi padá? Kde se ztrácí? Je jako já?

Měl by si něco přát. Vzpomněl si na tátu a na školu. A taky na včerejší rány. Vím, táto, měl bych být víc chlap. Jako ty. Ale když jsem se v té třídě ozval, stálo mě to hodně odvahy. Myslel jsem, že budeš rád. Ty facky nebolely tolik jako tvé zklamání. Slibuji, táto, budu chlap jako ty, udělám všechno jako ty, i rány budu rozdávat jednou.. jako ty. City jsou pro mámy, i když... Už zase myslím jako ona. Promiň, táto.  Už vím, co si přeju. Nechci být citlivka, ale pořádný chlap.

Náhle zaslechl rozhovor těch dvou, jeho srdce a jeho mysli.

„Vidíš, půjde správnou cestou, je to hodný syn,“ řekla první myšlenka.

Srdce se jen usmálo: „Nemáš pravdu.“ 

„Mám, vidíš přeci, chce být jen milován svým otcem.“

„Myšlenko, poslouchej se chvíli. Chce být milován...to je přeci touha a láska.“

 „To je jedno. Ale nejde za tebou, srdce. Následuje svou mysl.“

 "Možná, ale mne, své srdce, následuje stejně dřív než myšlenky svého otce.“

„To není pravda. Jen se podívej, přál si být jako on.!

 „To ty se podívej, tam nahoru na nebe. Vidíš tu hvězdu? Je zase zpátky tam, kdy byla.“

A srdce se smálo a tepalo jako o život. „Jako první si přál –  Kéž by neupadla...!“

   Díval se na hvězdy a pak ji uviděl. Byl šťastný. Něco se v něm hnulo, cítil to v krajině svého srdce. A pak napsal tátovi SMS: Táto, byl jsi nespravedlivý. Chci být jiný než ty.

Pak se vydal svou cestou, sám a poprvé beze strachu.

Zavřel okno, pak oči a jen hvězdy svítily na jeho usměvavé sny.

Přeji krásné listopadové dny plné vlastních snů, přání a prvních krůčku po jejich stopách...

Soňa