JOHANKA A JEJÍ PŘÁTELÉ

Na okraji malého městečka žila se svou maminkou a tatínkem malá holčička Johanka. Byla šťastná. Ráno, když ji sluníčko pošimralo pod nosíkem a probudilo, vykoukla z okna. Růžové keře pnoucí se až k jejímu pokoji ji lákaly svou vůní:"Pojď ven, pojď si hrát, už na tebe čekáme!". A venku nečekaly jen keře, Lízinka, její malá kočička se otírala o Johančiny nožky jen aby na sebe upozornila, ale malá Johanka neměla čas, musela utíkat ven ze zahrady na louku kde skotačil její další kamarád malý jelínek Šimi. Celou zimu se o něho s tatínkem staraly a na jaře ho vypustily na louku, kde mu bylo lépe. Občas spolu tančily mezi pampeliškami a sedmikráskami a někdy se i přidal modrásek, či babočka. Když měl Šimi dobrou náladu, dokonce Johanku nechal a ona mohla na něj vyskočit a povozil ji i v blízkém lesíku na paloučku. Johanka byla hodná holčička a všímavá, málo co jí dokázalo zkazit náladu. Radovala se z deště, ze sluníčka, z volnosti, z toho, že se zelená tráva, ptáčci zpívají. Ráda snila, třeba o tom, že létá s ptáky vysoko v oblacích a vše pod ní je tak malinké a nebo o tom, že je také jelínek a se Šimim hrají trkanou a běží spolu do kopců a větřík jim mezi parůžky profukuje svou melodii. A jak tak sní najednou slyší z dáli volání: "Johanko, vrať se, už musíme jít!!!" A Johanka si vzpomněla - jejda, vždyť babička má dnes narozeniny, tak to musím spěchat a ještě stihla natrhat kytičku kopretin, které má baička tolik ráda....To bude zase jednou báječný den ....