Když v ráji mrzlo

Mezi odvahou a blbostí je někdy velmi tenká hranice. Já a můj muž se často pohybujem někde kolem ní, ale co se týká minulého víkendu, zřejmě už jsme jí silně překročili. Nicméně nelitujem:)

Už dlouho jsme nebyli sami dva na vandru, okolnosti nám nějak nepřály. Tak když se konečně naskytla příležitost, chtěli jsme samozřejmě vyrazit…na naše oblíbený místa, přesvědčit se, že tam pořád ještě jsou. Těšili jsme se na barevný podzimní lesy zrcadlící se v hladinách rybníků, žlutý listí bříz a červený jeřabiny, dravce kroužící nad pastvinama, modrý nebe, vřes podél cest… a další kýče:) Co se týkalo předpovědi počasí, stačilo nám, že nemá pršet, nicméně raději jsme sbalili stan a plno těžkejch vlněnejch dek. Původní plán byl strávit venku dvě noci.

Den byl opravdu krásnej. Vydali jsme se cestou kolem ohrady s krávama a posléze lesem a já si sbírala kručinku a houby. Bohužel říjen není červenec , už stíny stromů na pastvině byly nějak delší a když jsme zašli do lesa, byla tma jak v pytli. A začínala bejt pekelná zima. Vzdali jsme teda naplánovanou trasu a usídlili se na louce, na plácku hned u lesa.

(Něco k poslechu: Gabréta . Škoda, že nejde pustit písnička Kuks, hodila by se sem víc...)

Už jsem někdy psala o tom, jak se v noci bojím?:) Hrozně ráda jezdím ven, mám ráda noci v lese, pod širákem nebo ve stanu…ale…fakt se bojím. Bojím se tmy, bojím se stínů, bojím se duchů a bojím se vlastních představ. Čím jsem starší, tím je to horší. Tím víc se mi totiž hromadí v hlavě vyprávění a historky, o bludičkách a hořícím sloupu v bažinách, o tančících zvířatech a bílém zajíci, co věští smrt a vůbec o čemkoliv nadpřirozeném…a ač to postrádá jakoukoliv logiku, čím jsem starší, tím víc tomu věřím. Dřív mi nedělalo problém jít potmě někam sama. Pamatuju, jak jsem v noci sama vyšla skrz pastvinu na Štítarskej kopec ke hřbitovu a cestou potmě málem narazila do krávy nebo jak jsem sama přespávala u Slavonickejch rybníků a poslouchala skřehotání volavek, který se v mý hlavě měnilo minimálně na řev hejkalů. Teď se bojím pomalu i jít sama v noci na záchod na naší chatě, kde není elektrika a člověk vidí v oknech svůj odraz ve světle svíčky a na stěnách a stropech spoustu maličkejch svítících bodů – očíček pavouků. Ale kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych se toho strachu chtěla zbavit…kdepak, nechtěla:) Dokážete si představit ten pocit, když za letní noci zahouká sova nebo začnou z trávy vyletovat světlušky? Ten téměř posvátnej strach, pocit, že to není jen sova nebo světlušky, ale něco mnohem víc…a pocit, že každou chvíli kolem začnou tancovat zvířata a mluvit stromy.

Rozdělali jsme si oheň, ale stačil sotva na zahřátí rukou. Začínalo pěkně mrznout a jediný plus jasný oblohy byly hvězdy. Než vyšel měsíc dva dny po úplňku a všechno přesvítil, stihla jsem vidět i jednu padající, ale po vypití svařáku a zkonzumování konzerv fazolí už jsme neměli jedinej důvod zůstávat vzhůru a zalezli do spacáků a dek. Ale teplo nám stejně nebylo. Byla to šílená noc a fakt jsem se těšila na ráno…

Nicméně ráno bylo ještě šílenější. Nevím, kolik bylo hodin, když jsem poprvý vylezla ze stanu, ale stačilo nadzvednout plachtu a bylo jasný, jak to vypadá venku. Plachta se zlomila a zapraskala a vedle mě se ozvalo zaúpění mýho muže :) Po rozepnutí zipu se na nás snesla hrst ledových krystalků, tráva před stanem byla šedobílá, celá louka byla šedobílá…a ostatně všechno teď mělo tuhle barvu. Podruhý jsme vylezli ze stanu až v momentě, kdy na nás začlo aspoň trochu svítit slunko a jinovatka se měnila na rosu. Natáhli jsme na sebe všechno, co jsme měli, já například několik triček, svetr, bundu a přes dvoje kalhoty sukni. Oddělila jsem od sebe přimrzlý houby a osmažila si je na vařiči. Celý dopoledne jsme se hystericky smáli. A rozhodli jsme se, že druhou noc už riskovat nebudem:) Ale jestli myslíte, že jsme se vraceli domů naštvaný, jak nám vandr nevyšel, to vůbec ne. Nadšení a euforie z celý akce nám vydržely ještě dlouho. Můj muž v takových situacích vždycky vytahuje citát ze Saturnina: „Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci, aby jenom hřála.“ Mimochodem, četli jste knihu od Jana Otčenáška Když v ráji pršelo? Přečtěte si jí. I když z některých věcí v ní mám rozporuplný pocity, je v ní krásně popsaný, že čím to člověk má těžší, tím víc si váží toho mála, co má, lidí kolem sebe a tím je šťastnější – pokud ovšem chce…

No...a nakonec došlo i na tu kýčovitou romantiku...:)