Ahoj Leni,

 protože člověk je tvor zvídavý a zvědavý, tak tě chci trochu vyzpovídat, abychom věděli, kdo vlastně tvoří pod nickem LENKA BLAZA

Každý jsme odněkud a ty na svém profilu píšeš, že jsi z Prahy. Zavál Tě tam osud nebo tam žiješ od narození?

V Praze žiju od narození. Mám Prahu pod kůží, nejen tu historickou, ale i tu moderní. Praha je pro mě nejhezčí město na světě. Dalo by se říci, že jsem městský člověk, i když do přírody jezdím velmi ráda.

 Myslíš, že Tě místo, kde žiješ, nějak inspiruje v Tvé tvorbě? Nebo se utíkáš k nějakému vysněnému místu, jež je inspirací největší...

Inspirace ke mně přichází v různých okamžicích a v různých situacích jaksi intuitivně. Inspiruje mě každodenní život. Myslím si, že do tvorby člověk projektuje své životní prožitky, postoje a zkušenosti. Možná, že mě ovlivňuje právě ta městská industriálnost. Vnímám věci a objekty imaginativně. Zajímají mě opuštěná místa, ať už historická, nebo průmyslová. Představuji si, jak se tam asi žilo. Vnímám jejich energii, magičnost, syrovost i strohost.

Existuje mnoho míst, kam bych se někdy chtěla podívat, ale vyloženě vysněné místo nemám.

Provází Tě touha tvořit už od dětství? Anebo v Tobě tuto zálibu vyvolal někdo jiný nebo nějaká událost v Tvém životě?

Výtvarný gen jsem zdědila po matčině linii. Ano, byla jsem odmala nadaná a manuálně zručná. Dokonce jsem se chodila učit k akademickému malíři a grafikovi Karlu Šafářovi. Měla jsem v plánu studovat výtvarnou školu, ale jak to tak bývá, bylo mi vybráno jiné studium a cesty osudu mě pak zanesly k různým profesím. Takže výtvarno jsem si pěstovala jen tak sama pro sebe.

Ze svých cest jsem si vždy vozila kamínky všeho druhu, to byla a je moje vášeň. Lidé nastavují tvář slunci, rozhlíží se po krajině, já se krom toho taky skláním k zemi a pozoruju kamení.  Mám ráda přírodní materiály. Surové kameny mě inspirují více, než drahokamový brus. Původní tvary, přímé emoce.

 Máš to štěstí, že máš svou vlastní dílnu nebo Ti k tvorbě musí stačit nějaký koutek?

Mám docela velký pracovní kout. Pracuji doma, to mi zatím nejvíc vyhovuje. Protože ke své práci usedám v průběhu celého dne, ale i večer, zatím si neumím představit, že bych byla izolovaná někde v dílně, sama. Mám ráda to propojení své práce s děním kolem domácnosti. V suterénu domu se nachází ještě můj výtvarný atelier, kde se uskutečňují kurzy pro veřejnost pod vedením dalších zkušených lektorů. Takže to mám všechno pěkně pod jednou střechou.

Pomáháš si k soustředění na práci nějakou muzikou nebo máš ráda ticho a klid? A pokud něco posloucháš, co to nejčastěji bývá? Doporuč nám něco...

Čím jsem starší, tím víc mi při práci vyhovuje ticho. Mohu se v něm plně soustředit a nechat myšlenky volně probíhat hlavou. Je to terapie. Někdy si pustím k práci jazzovou hudbu, vážnou hudbu anebo chillout styl a někdy nějaké to retro. A občas poslouchám Český rozhlas. Stane se mi, že zaslechnu nějakou hudbu, která mě svým způsobem osloví a tak se prostě zaposlouchám.

 A co knížky, filmy a ostatní umělecká tvorba – co tě dokáže nejvíc potěšit?

Na čtení a filmy se musím soustředit a mít na ně čas. Nejvíc si užiju knížky v létě na chatě na zahradě, to je relax k nezaplacení. No a na zahradě také pořádáme mini letní kino pro kamarády. Občas jdu do divadla a občas na výstavu a kochám se pohledem na tvary, barvy, kompozice, to je pohlazení pro duši.

 Dokážeš relaxovat stylem „hodím vše za hlavu“ a těšit se z něčeho, co není práce a pokud ano, co to je?

Když už se toho na mě valí opravdu hodně, musím si dát tak den pauzu a promyslet, čím začnu jako první. Jsou výjimečné chvíle, kdy jsem tak unavená, že několik dní nabírám síly, například po vánočním prodeji. Učím se říkat ne, ono je to někdy potřeba. Ale běžně neumím moc házet všechno za hlavu, jsem zvyklá věci dokončit a pak s čistým svědomím relaxovat.

Těší mě být se svou rodinou – manželem a synem. Těší mě, že syn studuje zahradní a krajinnou architekturu. Těší mě být nablízku našemu kocourovi a psovi a učit se vnímat zvířecí svět.

Procházím různými životními etapami. Do nedávné doby jsem se několik let intenzivně věnovala coursingu a sama organizovala závody a tréninková setkání a publikovala jsem o tomto sportu odborné články. Coursing je jeden z nejstarších sportů, které provozuje člověk spolu se svým psem. V moderním pojetí znamená coursing běh psů v terénu za umělou návnadou, takový druh terénního dostihu (neplést si s dostihy chrtů na závodním oválu). Dnes už je náš pes v zaslouženém psím důchodu (získal několik mistrovských titulů ), ale ty roky strávené v kynologické společnosti se nedají zapomenout. Přinesly do mého života zážitky, informace, poznání a nová setkání.

 Je nějaké slovo, citát nebo situace, co ti utkvěla v paměti tak, že ses k ní v průběhu života vracela a zůstala ti jako motto v tvém životě?

Mám doma pár knih s citáty slavných osobností a je v nich hodně životní pravdy. Občas si v nich čtu. Myslím si ale, že vše kolem se nějak děje a běží. Jak se k tomu postavíme, takové to máme. Jak vnímáme svět kolem sebe, takové se nám ukáže naše zrcadlo. Ale máme právo i na negativní pocity a myšlenky. Dobře postavená afirmace a síla vlastní myšlenky může pomoci překonat nějaká životní úskalí.

Nemám moc ráda posílání „životních mouder“ například na FB, nebo e-mailem. Jsem přesvědčená, že svá motta si v životě nacházíme sami. Ale pokud mám někoho citovat, tak je mi blízká například životní filozofie a humor pana Jaroslava Duška.

 Je cínařina Tvou hlavní profesí, nebo se jí zabýváš, tak jako většina, až ve svých volných chvílích? A co na to Tví blízcí?

Práce s cínem se postupně stala mou profesí. Je to práce, která mě naplňuje a osvobozuje. Jsem šťastná, že jsme se s cínem potkali. Moje nejbližší rodina a kamarádi mě v mé práci plně podporují a fandí mi.

 Zapojuješ nějak své blízké do činnosti kolem cínu, nebo je raději zaháníš za desatero lesů, aby nerušili?

Manžel a syn jsou mými velkými pomocníky, když je potřeba, mohu se na ně spolehnout, například v mém atelieru anebo když připravuji výstavu. Manžel se mnou dokonce jezdí na prodejní akce, někdy mi pomáhá s přípravou materiálu, zejména s kovem a s minerály a taky mi pomáhá s odesíláním objednávek.

Jak k tobě přišla informace o Fleru? A byla jsi rozhodnutá hned od začátku nabízet svou tvorbu takto přes internet? Jak jsi vymýšlela svůj nick?

O Fleru jsem se doslechla někdy v roce 2009. V té době jsem ani náhodou neuvažovala, že bych zde mohla prodávat. Až mě pošťouchla kamarádka a tak jsem se od roku 2010 registrovala pod nickem Modrý květ. Toto označení jsem tenkrát zvolila ne příliš promyšleně a brzy mi přestalo vyhovovat v mnoha směrech; bylo zavádějící a nebyla jsem to já. Proto se dnes nově prezentuji značkou LENKA BLAZA.

Překvapili tě někteří nakupující svými reakcemi? Co nějaká „veselá historka z natáčení“?

Většinou jsem se setkala se spokojenými a milými nakupujícími. Je příjemné, když jedu na nějakou prodejní akci, že mě lidé poznávají podle mé tvorby. A dají se se mnou do řeči a já mám tak zpětnou vazbu, jak jsou spokojení s mými šperky, které mají třeba zrovna na krku, nebo v uších anebo je dostali jako dárek. Radost mám z toho, že se mí zákazníci vracejí a nakupují u mě opakovaně. Cizinky jsou odvážnější, nedělá jim problém nosit výrazné šperky, naopak české zákaznice mají raději střídmější šperky. Ale nedá se to vůbec předem odhadnout. Přijde třeba zákaznice, kterou bych netipovala na velký a odvážný šperk a zrovna jí velmi sluší a koupí si ho.

 Přišel Ti někdy nějaký požadavek, který byl pro cínařinu neuskutečnitelný? A jak jsi jej vyřešila?

Ano, například abych vyráběla něco jednoduchého a hlavně hodně levného a dotyčná že by to pak vozila s sebou na jarmarky a prodávala se svou marží. Takové požadavky mě opravdu neoslovují.

 Jsi členkou klubu Tvoříme šperky z cínu a ten je aktivní v soutěžích na různá témata. Pomáhá ti to posouvat hranice Tvé tvorby dál, nebo si jedeš po své linii a témata zpracováváš podle svého gusta?

V klubu už jsem členkou poměrně dlouho. Myslím si, že mi klub pomohl rozvinout techniku cínování. Určitě je dobré přijímat výzvy v podobě soutěžních témat. Některá mě zaujmou, a začnu přemýšlet, jak se k nim postavím. Na dané téma by mě třeba jinak ani nenapadlo tvořit a přitom vznikne krásný šperk, nebo artefakt a já si mohu vyzkoušet, kde jsou mé hranice a třeba je i posunout. A když se vyhlásí téma, které mě neosloví, tak to nelámu přes koleno a prostě se daného kola nezúčastním.

Máš nějaké sny, co se týče Tvé šperkařské profese? Chtěla bys pracovat i s jinými materiály a jinou technikou? Je na Fleru někdo, kdo ti svou prací učaroval?

Cín bych v současné době nevyměnila za jiný kov.  Vyzkoušela jsem si ze zvědavosti různé techniky, například práci s modelovacím stříbrem, černý drát, suché plstění, pravý smalt, keramiku, cardmaking, akvarel a další. Ráda jsem se s technikami seznámila, ale cín je pro mě nejvíc! Chci s ním dál pracovat, poznávat možnosti materiálu a realizovat nové nápady.

Na Fleru jsem objevila krásné výrobky tvořené různými technikami. Od keramiky, přes textil, obrazy a drát až třeba k drahým kamenům a šperkům. A stále nacházím něco nového a krásného! Přes Fler jsem se seznámila s mnoha zajímavými lidmi a s některými dokonce i osobně. Být na Fleru je fajn!

 Je ještě něco, co bys chtěla říct a já se na to nezeptala? Ven s tím…

Momentálně se těším na dvě výstavy, které mě čekají, na které se připravuji a které také organizuji. Těším se na spolupráci a vzájemnou inspiraci s mými kolegy výtvarníky. A moc se těším, co mi tahle úžasná práce s cínem přinese za výzvy a příležitosti!

 Děkuji Ti za tvou ochotu nám pootevřít vrátka tvého života a přeji ti za celý klub cínařek spoustu štěstí a inspirace.

 Dag