Ahoj Zuzko,

protože člověk je tvor zvídavý a zvědavý, tak tě chci trochu vyzpovídat, abychom věděli, kdo vlastně tvoří pod nickem zanky. Každý jsme odněkud a ty na svém profilu píšeš, že jsi z Olomouce. Zavál Tě tam osud nebo tam žiješ od narození?

Od narození žiji v Olomouci a tomuto městu už asi zůstanu věrná. Sice už bydlím na šesté adrese a tím pádem poznávám jednotlivé části města, ale Olomouc má asi nějaké kouzlo, kterým mě tu drží.

Myslíš, že Tě místo, kde žiješ, nějak inspiruje v Tvé tvorbě? Nebo se utíkáš k nějakému vysněnému místu, jež je inspirací největší...

Když tak nad tím přemýšlím, tak jedna inspirace tady asi bude a tou je architektura staré části města. Centrum je plné nádherných domů, kostelů, soch a kašen. V kostelech i na fasádách domů se potkává gotika s barokem a renesancí a tam možná bude mít základ má obliba v kombinování různých materiálů a stylů. Beru to asi jako samozřejmou součást zajímavých věcí kolem sebe.

A potom jsou tu ještě parky s nádhernými starými stromy, jejichž kůra může být vším – zatuhlou lávou, pouštním pískem, tekoucí bystřinou, skalami z čínských obrazů, hladkou kůží  a opět to vše s kontrastem něžných barev květin, jež mají kolem sebe.

Provází Tě touha tvořit už od dětství? Anebo v Tobě tuto zálibu vyvolal někdo jiný nebo nějaká událost v Tvém životě?

Vzpomínám si, že s panenkami jsem si hrála jen tak, že jsem na ně šila a pletla. Ale asi velkým impulzem pro mne byla ZUŠka, kam jsem bohužel chodila jen dva roky. Přestěhovali jsem se na sídliště a škola, kde jsme měli dopolední a odpolední vyučování, kvůli nedostatku tříd, už mi neumožnila tam chodit. Tam jsem měla šanci poznat různé materiály a techniky. Od té doby jsem tvořila z čehokoliv, třeba i z jílu, co jsem nasbírala na sídlišti a vypalovala keramiku doma v plynové troubě. A divila se proč to nedrží pohromadě…J. Tam to asi začalo a trvá dodnes, jen s menšími přestávkami, kdy bylo potřeba řešit jiné věci. Ale s uvolněnýma rukama po tom, co se dcery už vydaly vlastní cestou, byl návrat k tvorbě tak nějak automatický. Takže k jehlicím a šicímu stroji začaly přicházet i jiné nástroje a nářadí.

Máš to štěstí, že máš svou vlastní dílnu nebo Ti k tvorbě musí stačit nějaký koutek?

Dílnu jsem vlastně měla od začátku svých hrátek s cínem. Ona to byla původně stavařská kancelář s počítačem, hromadami výkresů a složek. Ale jak šel čas, tak mé zaujetí pro cín sílilo a tím pádem místo pro cín začalo růst na úkor místa pro výkresy. Pak už to bylo půl na půl a já lidem znalým stavařiny říkala, že tam mám své umělecké klempířství. Ale to už je minulost, teď mám doma svou místnost na své experimenty, jen ji občas musím přenechat na přespání návštěvám.

Pomáháš si k soustředění na práci nějakou muzikou nebo máš ráda ticho a klid? A pokud něco posloucháš, co to nejčastěji bývá? Doporuč nám něco...

Záleží na tom v jaké fázi tvorby jsem. Když něco vymýšlím, tak mám raději ticho a zvuky si obstarávám sama svou vlastní samomluvou. Jak jsem ve fázi „zhotovuji“, tak to už si ráda pustím hudbu. Zkoušela jsem poslouchat i namluvené knížky, ale občas se tak zahloubám do toho co dělám, že vypínám uši a kus knížek mi uteklo. Mám víc oblíbenců, protože už jsem starší ročník a mám toho víc naposlouchaného. Jsou to hlavně věci, kde jsou ruku v ruce dobré texty a dobrá muzika. Semafor, Eva Olmerová, Plíhal, Nohavica, Radúza, Zuzana Navarová a Nerez, Majerovky (MBT), Ebeni, Hapka s Horáčkem a z anglicky zpívajících je to hlavně Leonard Cohen (byla jsem na všech jeho koncertech u nás J) a Annie Lennox. Taky tam patří i flamenco, které jsem dřív i tancovala. A od mých dcer jsem převzala R.E.M. Mám ráda soundtracky – třeba k filmu Pulp fiction mě i roztancuje, nakonec je to muzika mého mládí J.

A co knížky, filmy a ostatní umělecká tvorba – co tě dokáže nejvíc potěšit?

Česká klasika – Cimrmani a tím pádem i anglická klasika Monthy Python, taky Červený trpaslík.  Dál Woody Allen a jeho úhel pohledu na naše snažení se tady na světě (cit.: Dnes, víc než kdy jindy v historii, stojí lidstvo na křižovatce. Jedna cesta vede do zoufalství a naprosté beznaděje. Druhá do totálního zničení. Modleme se, aby jsme v sobě našli moudrost zvolit si tu správnou). Mám ráda všechny filmy balancující na hraně tragikomiky, protože asi nejlíp popisují absurdity života. A potom mám ráda dokumenty ze světa, protože není v mých fyzických ani finančních silách objet celý svět a toto je způsob, jak cestovat a přežít to ve zdraví J.

  Knihy jsem v poslední době četla spíš odborné a pokud jsem zavítala jinam, tak to byl hlavně Umberto Eco, Tomáš Halík, J.R.R. Tolkien a Terry Pratchett. Zase ty kontrasty ;-).

A umění? Nejvíc mě oslovuje umělecké sklo, tam vždycky jenom tiše žasnu.

Dokážeš relaxovat stylem „hodím vše za hlavu“ a těšit se z něčeho, co není práce a pokud ano, co to je?

Relaxuji většinou nějakou jinou oblíbenou činností, třeba zahrada je pro mne, narozenou ve znamení Býka, i při vší dřině příjemný odpočinek. Mám tam své bylinky, kterým se věnuji už drahně let, protože je mi bližší alternativní léčba a bylinky k ní patří. Snažíme se s dcerou o rovnováhu tohoto kousku země, svou cenu tam má i tzv. plevel – mnohdy to jsou léčivé byliny. Pomáháme starým stromům, aby ještě mohly rodit a měly z nás radost.

 A pokud chci opravdu odpočívat, tak si uvařím čaj, vezmu knížku, zalehnu a čtu. Ale nejlepší a největší relax je můj malý vnouček, u něj zapomínám na vše kolem a je ze mne jen a pouze šťastná babička.

Je nějaké slovo, citát nebo situace, co ti utkvěla v paměti tak, že jsi se k ní v průběhu života vracela a zůstala ti jako motto v tvém životě?

Ten první citát mě doprovází v mém životě od mých asi 16-ti let. Tehdy jsem pročítala knihu  Inspiromat od Břetislava Hartla a narazila jsem na jeden citát, který mi dost dlouho vrtal v hlavě: „Chceš-li pochopit druhé, musíš nejdřív pochopit sám sebe“. V 16-ti tak trošku oříšek a nějakou dobu trvalo, než mi to „došlo“. Teď jsem za tu chvilku, kdy mi tam padly oči, vděčná, protože mi nesmírně moc pomáhá chápat druhé a dokázat se na ně nehněvat.

Jako další mi do života  přišlo úsloví „Všechno zlé je k něčemu dobré“, to se objevilo s těžkými situacemi v životě a naplnilo se v plné míře. Když jsme se my doma dobrali dobrého konce, „adoptovali jsme na dálku“ tenkrát 10-ti letou holčičku Supithu z jihu Indie. Naše pomoc Supitě je poděkováním za pomoc, jež se dostala nám. Už je z ní krásná mladá žena, která se může se svým vzděláním dobře uplatnit v životě a vím, podle dopisů jež píše, že chce v té štafetě pokračovat i ona.. Takže to zlé se na obou stranách obrátilo do toho dobrého a půjde dál světem.

Je cínařina Tvou hlavní profesí, nebo se jí zabýváš, tak jako většina, až ve svých volných chvílích? A co na to Tví blízcí?

Je to pro mne hlavně zábavou. Po 40-ti letech chození do práce si užívám luxusu, že už nic nemusím, ale můžu, když chci. Mohu spojit svou lásku ke kamenům s tvorbou maličkostí, které zase udělají radost někomu, kdo má stejné vidění světa jako já. A mí blízcí? Dcery už jsou samostatné jednotky, ale ohromně mě v tvorbě podporují (znají mé pochybnosti o mně samé) a můj muž se mi snaží pomoct při různých akcích mimo domov, už se ani nestydí sedět u mého stánku a prodávat (pod podmínkou, že budu na telefonu a po zavolání se okamžitě vrátím J).

Zapojuješ nějak své blízké do činnosti kolem cínu, nebo je raději zaháníš za desatero lesů, aby nerušili?

Moje heslo u cínařiny: Než bych to složitě vysvětlovala druhým, tak to raději udělám sama. A jinak platí předchozí odpověď. Ale nejraději jsem při práci sama, nemám ráda, když na mě pořád někdo mluví, ruší mě to. Nejlepším mým společníkem je naše jezevčice Bety, lehne si kousek ode mne, spí a nic po mně nechce.

Jak k tobě přišla informace o Fleru? A byla jsi rozhodnutá hned od začátku nabízet svou tvorbu takto přes internet? Jak jsi vymýšlela svůj nick?

O Fleru jsem slyšela od mých známých. Tak jsem ze zvědavosti nakoukla a byla překvapená, co všechno se na něm dá najít. Dlouho jsem byla jen nakupující, pak mě dcery „dokopaly“ k tomu, že jsem přehodila výhybku a stala se i prodávající. Můj nick – zanky je jen zkratka mého jména, pro část mé rodiny jsem Zanka, přišlo mi to nejjednodušší. A ypsilon na konci je jen důsledek češtiny – je to můj obchůdek, tak je zanky.

Překvapili tě někteří nakupující svými reakcemi? Co nějaká „veselá historka z natáčení“?

I takové jsou, některými se bavím do teď, ale nemám odvahu je sem napsat. Takže jeden z mých začátků (číst do konce):  

Moc děkuji, prstýnek je nááádhernej, jsem moc ráda, že jsem si ho koupila, protože je opravdu neodolatelnej.. a to bleskové poslání, co víc k tomu dodat- NAPROSTÁ SPOKOJENOST.. Řádně zabaleno- ( jak zlomená pacička)- to jste mě napnula, už jsem to chtěla mít co nejdřív rozbaleno a ještě k tomu jsem nutně potřebovala na záchod.. :-) WC počkalo a vše, ale úplně vše DOBŘE DOPADLO.. :-) MOC DÍKY ZA TU AMETYSTOVOU KRÁSU.. dARINA.

Přišel Ti někdy nějaký požadavek, který byl pro cínařinu neuskutečnitelný? A jak jsi jej vyřešila?

Přišel a vyřešila jsem jej jen díky tomu, že jsem svou původní profesí stavařka. Na hladkou skleněnou  vázu se 2-mi svislými a 2-mi skloněnými stěnami do véčka vytvořit „něco z cínu s kameny“. Takže mé znalosti statiky přišly ke slovu a cínařina vč. kamenů je dodnes na svém místě a váza slouží svému účelu.O tom se můžu přesvědčit vždy, když přijdu ke své kadeřnici Petře J.

Jsi členkou klubu Tvoříme šperky z cínu a ten je aktivní v soutěžích na různá témata. Pomáhá ti to posouvat hranice Tvé tvorby dál, nebo si jedeš po své linii a témata zpracováváš podle svého gusta?

Ani sama nevím, snažím se dělat v duchu zadání, ale asi je to vždy poznamenané mým pohledem na svět. Pokud se pokouším dělat jiným způsobem, než mi je vlastní, tak z toho nemám dobrý pocit a věc jde do šuplíku a čeká ji rozcínování. Sama to nedokážu posoudit, bůh suď.

Máš nějaké sny, co se týče Tvé šperkařské profese? Chtěla by jsi pracovat i s jinými materiály a jinou technikou? Je na Fleru někdo, kdo ti svou prací učaroval?

Můj sen v cínování? Dokázat vytvořit věci tak, jak je vidím svým vnitřním zrakem, má realizace ještě tak trochu pokulhává. Pokud se k tomu časem dopracuji, tak budu úplně spokojená a další přání nebudu mít, nechám věci vyvíjet se svým tempem. Tady bych mohla přidat ještě jedno mé oblíbené francouzské úsloví: „Člověk plánuje a Pánbůh se směje“. Co já vím, co ještě mám na té cestě nachystané? Zkouším pracovat s vlnou a se sklem a na více židlích už asi nedokážu sedět, tak to bude muset stačit.

Na Fleru obdivuji všechny, co tvoří originálně a na vysoké řemeslné i umělecké úrovni. Před těmi smekám, ale nebudu je teď vyjmenovávat, co kdybych na někoho zapomněla – to by mě mrzelo.

Je ještě něco, co bys chtěla říct a já se na to nezeptala? Ven s tím…

Jen to, že jsem ráda, že tento cínařský klub existuje a že si mám s kým popovídat o věcech kolem cínu a i o věcech mimo cín. A že mě ty lepší cínařky nutí dělat líp a nápaditěji, abych se jim mohla vyrovnat. Děkuji všem.

Děkuji Ti za tvou ochotu nám pootevřít vrátka tvého života a přeji Ti za celý klub cínařek spoustu štěstí a inspirace.

Rádo se stalo a děkuji za Tvůj čas, jenž jsi mi věnovala Z.