Nebudu si přece lámat hlavu s tím, co vymyslet do lentilkové soutěže! Nemusím být ve všem, tuhle akci vynechám.
To byla první myšlenka, která mě napadla, když jsem si přečetla pozvání do březnové lentilkové soutěže. Dál už jsem se tím nehodlala zabývat a pustila jsem vše na několik dnů z hlavy.
Až do chvíle, kdy jsem na zahrádce v trávě objevila jarním sluníčkem probuzený hmyz.
V tu chvíli mi v hlavě zazvonil nápad. A už ho nešlo zaplašit. Za malou chvíli už se zrodila představa ... a já se těšila na večer, až sednu ke stolu a začnu tvořit.
Nechám svoje lentilky oživnout, dám jim nožičky, dám jim křídla, naučím je lézt, létat, mluvit ... a nakupovat.
Cestou ze zahrádky jsem se ještě stačila zastavit v obchodě pro nezbytnou pracovní pomůcku. Bláhově jsem se v tu chvíli domnívala, že jedna krabička bude stačit. Ó, nikoliv. O pár dnů později jsem si uvědomila, že vyhlásit lentilkovou soutěž byl vlastně výborný tah výrobce. Pokud všichni tvůrci na Fleru pracovali jako já ... kdy jsem si neustále svoji pracovní pomůcku ujídala, za vydatné pomoci ostatních členů rodiny ... tak musela po dobu soutěže jet výroba lentilek na tři směny.
Běžné domácí povinnosti jsem přesunula na další den (však ony nemají nožičky a neutečou) a co nejdříve jsem hodila na stůl hroudu hlíny. Pravidla pravila ... výrobek menších rozměrů. Jelikož mám keramickou pec hodně malých rozměrů, tak je jasný, že z hodně malé pece vyleze hodně malý výrobek. Je rozhodnuto, keramický "kopec" bude na velikost pece.
Na nově vzniklé parcele hledám nejhodnější místo pro stavbu nového "obchodního domu".
Stavba "obchodního domu" probíhá na stavebním dvoře. Na pozemek se přenese, až bude celý hotový.
Trochu jsem si, bohužel, přidělala práci. "Obchodní dům" bez vnitřních přepážek vypadá špatně. Je vidět skrz, uvnitř je moc světla, ztrácí se pocit tajemna. Krom toho by bylo vidět na berušky, až se budou převlékat ... a to by se jim nelíbilo. Takže nezbývá, než "obchodní dům" znovu na jedné straně rozebrat, dovnitř vložit přepážku, pak znovu uzavřít jeho stěny ...
... a umístit ho na připravený pozemek.
V dalším kroku je potřeba "kopec" osídlit. Nejdříve malými kuličkami.
Bude to správná velikost?
Aby beruška z trávníku neutekla nebo neodletěla, musím ji poškrábat na bříšku ...
... navlhčit ...
... a pevně přilepit k podkladu. Takto postupně osídlím celý "kopec".
Pracuji v režimu 3:1, což znamená, že po přilepení jedné kuličky tři další skončí v puse.
A protože to zatím spíš připomíná záda ropuchy, musím těm bobánkům dát nějakou hezčí podobu.
Ještě tečky ... jsou-li ta slunéčka sedmitečná ... tedy rozhodně sedm.
Po vyzkoušení různých keramických nástrojů se ukázalo, že pro "zatravnění svahu" se nejlíp hodí šikovně seříznutý klacík.
Nakonec ještě na "obchodní dům" umístit jeho název.
Během několikadenního velmi, ale velmi pomalého sušení, kdy "obchodní dům" stále přikrývám, aby neprosychal rychleji než celý "kopec", opakovaně chodím kontrolovat, jestli mají lentilky v krabičce stále stejnou barvu. Bohužel, kontroluji i chuť. Takže když dojde fáze tvoření do okamžiku, že je výtvor vytažen z pece po přežahu, nezbývá mi nic jiného, než opět zamířit mezi regály s cukrovinkami a vybavit se dalším "barevným vzorkovníkem", abych tak nějak trefila správně barevnost. Začíná etapa glazování.
Pokaždé, když se mi podaří se štětcem namočeným v zelené glazuře neopatrně dotknout červené berušky ...
... a pokaždé, když pak musím vadu napravovat ...
... tak se proklínám, co jsem si to zase na sebe vymyslela!
Ještě naglazovat firemní štít ...
... a soutěžní výtvor může jít do pece, někam dolů, mezi ostatní výrobky.
*************************************************************************************
Je dobojováno, pec otevřena, má představa se zhmotnila v plné barevné kráse. Ještě tomu všemu musím vymyslet nějakou textovou podobu, abych mohla výtvor vystavit do soutěže.
Což například takto:
*************************************************************************************
ONA: Brouku, objevila jsem místo, kde mají novou kolekci jarních kabátků. Já jsem z toho úplně na stéble!
ON: ---
ONA: Posloucháš mě?
ON: ---
ONA: BROUKU!
ON: Ano, Beruško?
ONA: Říkám, že jsem objevila obchod plnej kabátků.
ON: Hmmm.
ONA: Brouku, já už nutně potřebuju něco novýho - teď na jaro.
ON: Ale Beruško! To jsme řešili už vloni - a nakupovali!
ONA: Přece nebudu nosit starý hadry. Ten loňský model má už skoro každá.
ONA: Je to na kopci – Mezi Vodami se to tam jmenuje. Je tam sice pořád fronta ...
... ale můžeš si udělat radost, zaletět tam se mnou a něco mi koupit.
ONA: To zboží je naprostá bomba! Krásný barvy, takový jarní - v tom budu vypadat nejmíň o deset týdnů mladší!
ON: Jen aby to nebyla nějaká vyhlášená značka a zboží nebylo značkově drahý.
ONA: Ale drahý ... ty už mě nemáš rád, že nechceš, aby mi to slušelo?
ON: To víš, že mám.
ONA: A necpi se pořád těma mšicema, budeš tlustej!
ON: … dobře – TAK KOLIK?!
ONA: Možná ani moc ne. Mají teď velký slevy. Jarní kabátek za 89 Kč.
ON: Víš co … ?!
ONA: Vím. Dík. Pa. Tak já tam letíííííím!
ONA: Paní, pospěšte si dovnitř! Támhle už se hrnou další, tak ať na nás něco zůstane.
ONA: Nevšimla jste si náhodou, jestli tam mají taky XXXL?
JINÁ ONA: To musíte jít nakupovat vedle do toho většího obchodu.
Dovětek autorky:
Kvituji s povděkem, že lentilková tvorba už skončila, protože bych se stala na té barevné sladkosti závislá a brzy bych asi taky musela nakupovat ... v tom větším obchodě vedle.
