"Konečně.. KONEČNĚÉÉÉÉÉ...sněží..." zakřičela jsem radostně přes celou zahradu...
je tady Štědrý den.. ráno a tak nádherně se rozesněžilo...jako by tam nahoře slyšeli šeptavá
přání mnoha lidských dušiček...
A ke všemu je štědrý den a večer přijde Ježíšek...ano vím, že už mi není...zrovna málo, ale
snad právě proto věřím o to víc na vánoční zázraky... a každý rok se něco krásného přihodí..
Letos to bude zřejmě to vydatné sněžení... i když...no nic.... to "I když.." mi jen tak prolétlo
myslí a zřejmě to nic extra neznamená....ale to jsem ještě netušila...že....
Prostě nic se nemá hodnotit ani posuzovat a už vůbec ne uzavírat předem..
Hutné sněhové vločky mi přistávaly na vlasech a na řasách... na tvářích mi tály dříve než se
dotkly mé kůže...celá růžovounká vběhla jsem domů a chtěla jsem zavolat kovářského, ale
hned za dveřmi můj pohled upoutala velká zlatá obálka přepásaná červenou stuhou..
A kovářský nikde..
Opatrně, polehoučku jsem vzala obálku do rukou a slabé kocouří
"Mijau...ňau...vrrrrrrrrrrvrrrrrňau.." mě probralo z polosnu..
"Mám to otevřít?!" řekla jsem nahlas...
"Jasně!" ozvalo se vedle mně...
Ale nikdo nikde nebyl...to je mi podobné, zase si představuju, co by mi řekl kovářský,
kdybych se ho takto zeptala... rozesmála jsem se tomu, jak krásně jsem dala požehnání své
zvědavosti, zjistit, co je ta zlatá obálka zač...
Byla zalepená... To NE ! Co když není pro mně?!
Zaváhala jsem, ale pak jsem si všimla malého, sotva znatelného nápisu vzadu...
"Prosím, otevři mě.."
"Ó jistě..." špitla jsem k obálce..někdy jsem docela ráda, že mě "nikdo" nevidí... když mi věci
v rukou ožívají...
Nedalo by se říct, že nějak pomalu jsem rozlepila klopu zlatého papíru..
A už na mě vykukoval cíp jemně zmuchlaného dopisu...
" Dnes se trošku zdržím, zlato...ale na dárky jsem nezapomněl... následuj červené stuhy a až je
všechny najdeš, určitě se pak uvidíme...
První je u tvého dubu... bude jich celkem 56... běž raději hned... bude to dlouhá cesta...
Tvůj Ježíšek...
P.S... a teple se obleč, vem si i čepici... možná bude sněžit. :o) "
Hmmmm..... tak Ježíšek jo?!
Tak JO! Jdu... HNED !!!!
"Čepice nenosím...nesnáším přiklapnuté uši, mám přece kapuci .. Ježíšku..." procedila jsem
mezi zuby a vyběhla čile z domu...
První stuha byla skutečně na svém místě...
"...tak se na tebe kouknem Ježíšku..." říkala jsem si potichounku a rozhlížela po stopách ve
sněhu...doufala jsem, že uvidím velký otisk mužské nohy... mého kovářského...ale okolo
stromu byly jen otisky snad nějakých kopýtek...
No tedy ! Moje zvědavost byla teď o to větší..
Přece mi na strom neuvázal stužku jelen?
První stužku jsem odvázala a rozhlédla se po další... něco červeného se zablesklo na malém
keříku uprostřed divoké louky, co máme za chaloupkou.. tak to by bylo... druhá....
..a třetí byla na okraji lesa...
Šla jsem stále dál, řekla bych že skoro po obvodu lesa, až při dvacáté čtvrté přestaly stužky
kopírovat okraj lesa a vedly mě mezi stromy..
Další dvě jsem našla bez problémů.. tedy teď už jich mám dvacetšest... ale další nikde...
Trochu jsem zalitovala, že jsem tu poslední tak rychle strhla ze stromu... já snad zabloudím i
na štědrý den... zaúpěla jsem do ticha...ale v tom ..... jsem si všimla malého červeného ocásku,
co utíká mezi stromy...
"Moje stužka!!!! Héééj počkej na mě..." zakřičela jsem a divoce se vrhla do houští za
ocáskem...
Keře-nekeře.. větve nevětve... sveřepě jsem rozrážela všude-mě-objímající roští..
"PLESK!" a už jsem ji měla.. jedna z větví se prostě nevzdala mému vzdorovitému běhu a
zastavila mě..naráz...
Hluboké nádechy a výdechy, rudá strana tváře a moje zaúpění do ticha zimy, zastavily
prchající červený ocásek..
"Už nemůžu.. prosím..." vysoukala jsem pokorně ze sebe..
" No vidíš, že to jde! Mohlas to říct hned...že?!!" ozvalo se zpoza malého roštíčka..
"Asi jsem se zbláznila..nebo, žeby ta rána od větve?!"
"Ha ha ha HAAAAAAAHAHAHAHAHA...škyt...škyt....škyt.." zajíkal se slabý hlásek a
stužka nadskakovala..
"Jasněže , jsem prostě praštěná už asi úplně!" řekla jsem pevným hlasem a obhlédla jsem
kymácející se koruny stromů...
" Je štědrý den, za chvíli bude tma, mám jen polovinu stužek, jedna mi utíká a ještě se mnou
mluví...a já vůbec nevím, proč je vlastně hledám a sbírám...jo a uvazuje mi je na stromy
jelen... jiné stopy tady nejsou...možná, že spím...ale to by mi nebyla taková zima..." pronesla
jsem zcela odevzdaně ke všemu, co bylo okolo mně..
To bylo snad poprvé v životě, kdy jsem chtěla zařvat ze všech sil " POMÓOOOC.." ale
neudělala jsem to.. klesla jsem na kolena a...
.... v tom okamžiku jsem uviděla za stužkou malou, malinkou živou bytost..vlastně spíše
bytůstku... měla čepičku jako mívají zahradní trpaslíci, šálu, kabátek, kalhoty, boty do
výrazně zahnuté špičky..
"Nosce!" s údivem jsem vydechla...
"Jasně, že jsou to nosce...a jsou krásné že?!!" řekl pochvalně ten...maličký... "
Pusu jsem už nezavřela...ale byl to němý úžas..nebyla jsem schopna kromě otevřených úst
žádné další akce..
"No tak pojď přece... nechceš tady zmrznout...a taky... potřebuju to červené, co máš v
ruce...víš?!" řekl rázně malý..říkejme mu skřítek, nevím, jak lépe ho pojmenovat..
Zvedla jsem se a poslušně ho následovala...
Po chvíli jsme došli k obrovskému, divně zkroucenému stromu.. byl to taky dub..a byl taky
tak zvláštní jako ten náš na konci zahrady..ale byl o hodně větší..široký kmen byl v polovině
jakoby puklý...
Maličký skřítek zmizel v puklině a já jsem zaslechla jen..."Pojď dál a neboj se.."
"Jak se tam asi vejdu?!" chtěla jsem zakřičet, ale čím víc jsem se blížila k rozsedlině ve
kmeni, tím víc byl otvor větší...nebo já menší?!
Najednou mě obklopovaly stěny hřejivého dřeva a já jsem zaslechla veselou hudbu a uviděla
záblesk světla, které se linulo z nitra dubu...
Stála jsem na schodech, které sestupovaly do velkého sálu...nedokážu popsat tu nádhernou tak
hřejivou barevnost světel uvnitř... všechno tady zářilo a okolo mně se najednou shluklo
spousta maličkých bytůstek... skřítci, skřítulinky, duhové víly, zelenkaví elfové... neumím je
všechny popsat... taky tady byli červení mužíci a uviděla jsem i zářícího jelena...když
uvážíme, že jsme uvnitř stromu... pak to musel být hodně maličký jelínek a já jsem tedy taky
hodně maličká....co vlastně jsem????? Jsem taky skřítek?!
" To neřeš! " řekl mi můj skřítek, co mě tady přivedl..
" Ale vždyť jsem to přece neřekla nahlas..." špitla jsem...
"To taky neřeš..." rozesmál se.. "Varovali mě před tebou... moc se ptáš..." a smál se na celé
kolo... " Ale já tě vidět chtěl...a taky chci.." a ukázal ručkou na mou, kde jsem měla své
sesbírané stužky..
Beze slov jsem ruku napřáhla a podala mu je...
S výskotem se přihnali další a rozebrali si je...
Uvazovali na ně kousíčky jmelí, které tak nádherně zářilo...tak to bylo původcem onoho
neskutečně úžasného světla...
Najednou všichni utichli a odstoupili od jelena, který promluvil...
"Ano, ano.... otevírám srdce dubu a slavnost může začít!" uhodil kopýtkem o podlahu... Začal
se vířit zlatavý prášek všude okolo...až bylo všechno krásně rozzářené...zlatavé a slavnostní...
Něčí ruce mě uchopily a roztočily se se mnou... za chvíli jsem přestala vnímat tělesnou tíhu a
snad jsem se chvíli i vznášela... tak nádherný to byl pocit...
Nevím, vlastně vůbec netuším, jak dlouho jsem tančila...a cítila tu úžasnou sladkost okamžiku
tu nádhernou kapku života...
Rozesmátá jsem se brodila sněhem, který napadl až do půli lýtek... byla jsem zase v lese...
Ale nebyla jsem tam sama... přede mnou běžel jelen... byl obrovský...a asi bych se bývala
bála, kdyby neměl na paroží uvázanou červenou stužku..
Běžela jsem za ním...
Jak snadno jsem proběhla celým lesem... bez zadýchání , bez odpočinutí...
A už jsem viděla naši divokou louku.. otočila jsem se za jelenem, který už už chtěl udeřit
kopytem o sníh, ale zarazil se a kopýtko pomalu položil...
Sklonil hlavu a zase jí prudce pohodil nahoru...přišla jsem blíž...
"Tak už víš, co byl tvůj dnešní dárek?!" zahřměl mi v uších hluboký mužský hlas...
Zamyslela jsem se... " no... bylo toho asi více...si myslím..." řekla jsem nesměle...
A pak jsem bez rozmyslu vyhrkla.... "LES ! JE TO TENTO LES, ŽE ???!"
Nevím, jestli se jeleni umějí smát, ale ten můj to uměl...
"ANO!" zaslechla jsem už jen z velké dálky.... " A nezapomeň...cos slíbila.."
"Bože... já jsem fakt dostala svůj vysněný kousek lesa..." štkavě jsem ze sebe vysypala...
Uslzená jsem běžela přes promrzlá stébla divoké trávy domů...
Na zápraží jsem celou svou vahou vrazila do kovářského....
" No to je dost, že jdeš! Měli jsme už starost... za chvíli přijde hajný, chtěli jsme tě jít hledat,
kdes byla tak dlouho?" řekl trošku nevrle...ale starostlivě...
" JE TO PRAVDA????!!! JE TO TAK???!" skoro jsem křičela, ne skoro, já jsem doslova
rozrušeně ječela...
" Co jestli je pravda? Co je tak?!" chechtal se kovářský..ale už věděl, co tím myslím...
" Ano je to tak.... od stužky ke stužce je to teď tvůj les... to je můj vánoční dárek pro tebe,
zlato! Tolik sis ho přála..." řekl mi sametově hladivým hlasem..
Ano to je pravda... chtěla jsem... už dlouho jsem chtěla svůj kousek lesa... kde by byly
krmelce stále plné jídla, zvířata by tam žila beze strachu z ulovení...borůvky, maliny a
jahodníky by pokrývaly každičké místo, kde by nebyl mech.. a hřiby, tak ty by si tam rostly
jen tak pro radost z bytí...
" Ale kde máš stužky?" vytrhl mě z rozjímání můj kovářský...
A tak jsem mu začala překotně povídat příběh o jeleních otiscích kopýtek a pak o utíkajícím
červeném ocásku a o pořádné facce, co jsem dostala od větve a pak jsem už jen dodala... bylo
to krásné...víš?!
Pohladil mě a asi si pomyslel něco o mé trochupraštěnosti..usmál se a otevřel dveře do našeho
hřejivého domečku...
" No né....jak jsi to stihla?!" zeptal se kovářský překvapeně...
V krbu hořel oheň, bylo čerstvě přiloženo.. na stole voněla vánočka, pravda měla neobvyklý
tvar zapletených ocásků, ale jinak byla nádherná... horká čokoláda byla nachystána v
konvičce... jen malé, maličké čokoládové otisky špičatých botiček a rozšířené zorničky našich
kocourů mi naznačily, kdože to tady tak krásně všechno připravil..
"Děkuji...za dnešní zázrak a za všechny další zázraky, kterých je vánoční čas tak plný.."
KLEP KLEP...
" Pojď dál...ano, už jsem ji našel.. vlastně se našla sama...chválabohu... však ji znáš, holka
jedna střeštěná..." hlaholil kovářský na hajného, který mě přišel hledat...
Se smíchem jsem vytáhla další šálek na čokoládu a začala chystat večeři a pořádně hřejivý
punč...
MILUJU VÁNOCE....A SKŘÍTKY... TY TAKY !
...a kovářského... a svůj pohádkový les...kde každá lidská duše pookřeje a roztančí se...
