Část první, s podtitulem: "Nejdříve napečeme pejskovi"

A ano, jde o Vánoce staršího data, ty letošní se dočkají literárního zpracování za pár let...

Vánoce jsou prý svátky klidu a míru… Nevím, kdo na to přišel, ale myslím, že by zasloužil "po čuni"; jsem přesvědčena, že jde naopak o nejrušnější a nejhektičtější období z celého roku. Do Štědrého dne už zbývají spíš jen hodiny, než dny a o tom, že bych měla hotové všechno, co se od ženské očekává, nemůže být ani řeči. Mimo jiné jsem ještě nenapekla linecké cukroví. Ne, že by se mi s ním chtělo patlat a taky jsem se na něj mínila pěkně vyfláknout, jenže mezi mou mužskou smečkou je tím nejspíš nejoblíbenějším. Možná se překonám a přeci jen ho dnes udělám.

Muži ráno kladu na srdce, že musí koupit nový mop, s tím starým se už vážně nedá vytírat. Protože ho znám, pro jistotu mu třikrát připomenu, že musí koupit jednu určitou značku. Koupí-li jinou, nemusí se dát na tyč nasadit. A než se vrátí z práce a z nákupu, pustím se tedy  s nechutí, ale přeci jen, do pečení toho slepovaného neštěstí. Za spolupráce černé labradorky Pegyny, která, sedíc mi věrně u nohou (jako ostatně vždycky, když se postavím k lince), nasadila výraz psíka, jenž se nejméně měsíc řádně nenajedl a jehož majitelé by měli být za úsvitu zastřeleni, případně ochránci zvířat ukamenováni. Posadit se s ní a s harmonikou na Národní třídu, určitě bychom hlady neumřely. A mezi pečením ještě stíhám vykydat z našich bot jogurt, který nám tam vcelku spravedlivě nadělilo batole, přičemž překračuji roztahané  a napnuté vyšívací bavlnky.  Mimino má právě období natahování pavučin od kliky k židli a od židle k sedačce. 

Jak jsem předpokládala, patlám se s tím, rušena běžným provozem, celý den. Zatímco v normální domácnosti stačí jedna či dvě dávky, u nás se musí udělat rovnou tuna. Když končím, zpocená jako myš, večer je na dohled a vrací se muž. Uložené úkoly vcelku uspokojivě splnil, ovšem v okamžiku, kdy vytáhne nový mop, jdu do vrtule. Jasně, že koupil jinou značku, byla v akci… Pravím mile, že to je sice hezké, leč tuhle úzkou mrchu na moji tyč nenasadím. Ujistí mě, že to vyřeší a nezapomene mi připomenout, že přeci za různé zlepšováky nějaké ty tituly vlastní. Vzápětí si z garáže přináší vrtačku, kladivo, šroubovák, kleště, pájku, hřebíky, šroubky, sadu vrtáků, pilku; snad jen sbíječka chybí… Fascinovaně v úděsu zírám, jak si to všechno vyloží na stůl a soustředěně asi půl hodiny pracuje. Pravda, mop je nakonec za použití všeho toho nářadí a příslušenství úspěšně nasazen na tyč, pochybuji však, že ho ještě někdo někdy sundá a za jiný vymění. „No, ty jsi teda ale šikovnej“, vypadne ze mě bezděky řádně ironickým tónem. „Viď?“ opáčí naprosto vážně muž, spokojen s pochvalou. Ano, muži jsou z Marsu.

Mám už toho dost, usoudím ovšem, že nejdříve hromadu cukroví slepím. Po koupeli bych se mohla „rozložit na prvočísla“ a už bych neudělala ani prd. Jakmile mi odpadne od pařátů poslední kousek, odcházím ze sebe spláchnout pot i únavu. Z koupelny lezu snad o dvacet kilo lehčí, ale pohled, který se mi naskytne po návratu do kuchyně, mě naprosto odrovná – a to že vydržím hodně… Pegynčina černá tlama, zabořená v krabici s cukrovím, by probrala k životu Lotovu ženu i solný sloup. Řvu jako raněný tapír a krabici i s obsahem nesu vztekle do popelnice. Hoši sice namítají, že už bych mohla psíkovi tu dobrotu nechat, ať je z ní aspoň nějaký užitek, ale ani mě nehne. Mstivě naházím do popelnice všechno a Peguše ujišťuji, že buďto bude mít za trest měsíční půst nebo si spolu zahrajeme na guláš. Zná mě, tudíž si z mého vyhrožování dělá asi tolik, jako děti. Takže nic…

Ráda bych řekla, že odcházím klidně spát spánkem spravedlivých, leč opak je pravdou. Přemýšlím, co všechno je třeba ještě zařídit, nakoupit a udělat; prolétne mi hlavou myšlenka, že jaksi blbě odtéká odpad ve dřezu a co mě znepokojuje nejvíc, je fakt, že zítra jedeme do Rakovníka pro babičku. Každé jaro, když ji po dvou nebo třech měsících odvážíme a mám tiky v obou očích a lehce poškubávám ramenem, si slibuji, že tohle už nikdy absolvovat nebudu. A každý rok před vánočními svátky na tenhle slib, sentimentálně a slavnostně naladěna, sladce zapomenu…

Ne že bych babičku neměla ráda, ale pravdou je, že tahle dobrá žena vydá za kombinaci zemětřesení, erupce sopky, hurikánu a kontroly daňového úřadu. Ani Cimický s Nešporem by nedali člověka, který strávil nějaký čas s naší babičkou dohromady dříve, než za půl roku. Už samotná cesta autem stála vždy za to, babička měla ve zvyku řidičům za jízdy líčit dopravní nehody způsobené rychlou jízdou, nepozorností a vůbec tím, že jsou neschopní a nezodpovědní, přičemž neopomene naznačit, že úplně nejblbější řidiči se přiženili do naší rodiny. A poslouchejte to dvakrát… Pravda je, že zpáteční cestu mívali všichni z řidičů, kteří měli to štěstí babičku vézt, mnohem raději. A jako zázrakem ji žádný nikdy zbaběle nevysadil, ač to všichni srdnatě slibovali.

Jedeme pro ni následující den odpoledne, přičemž vykonáme nejdříve přátelské návštěvy u příbuzenstva. Muž mě pobízí, abychom si pospíšili, protože babička na nás čeká, což lehkomyslně odmávnu rukou - ji znám, beztak ještě nebude připravená. Ano, člověk je tvor chybující...

Ač máme zpoždění, babička sedí v domově na posteli v domácím oblečení, na první pohled nasupená. Oznamuje mi, že jí někdo ukradl klíč od skříně, takže se nemohla obléknout. Sháníme údržbáře, aby nám půjčil nářadí na přeříznutí zámku. Babička lamentuje, že skříň nemůže nechat otevřenou. Oběhnu znovu příbuzné a seženu nový zámek. Následující dvě hodiny dělám spojku mezi autem, kde se mezi sebou perou a hádají děti, s mužem se nemůžeme shodnout, po kom jsou tak nesnesitelné a pitomé. Jdu raději zpátky a nabízím babičce, že jí pomůžu balit, což je kategoricky odmítnuto; leda bych jí ve věcech udělala bordel a ona by na něco zapomněla. Vracím se k autu, kde haranti, kteří se na návštěvách natláskali kdečím, na palubě kvílejí, že mají hlad. Poprvé v životě chápu, proč máma občas při pohledu na mě a na sestru pronášela větu: "Herodes, to byl král...". 

Po zhruba slušné dvouhodinovce má babička svou tašku sbalenou. S úlevou jí pomáhám sundat domácí šaty a...... cink... na zem z kapsy vypadne původní klíč od skříně. Mám už sílu se jen na ni vyčítavě podívat a líčení smrtelných dopravních nehod následně za jízdy v autě už jen apaticky sleduji bez jakéhokoliv komentáře. Nevnímám ani, že mi batole, přecpané sušenkami, dortíky a bůhvíčím ještě, v zatáčce pozvrací boty.

Před spaním mi babička stačí vyčíst, že na nás čekala tak dlouho, že si zapomněla spoustu věcí doma. Usínám s pocitem, že vydržím vážně úplně všechno. 

Do Štědrého dne zbývá jeden den...

Pokračování zítra.

Děkuji holkám "Šervůdkám" za jejich parádní obrázek.