Jsou dny, kdy si marně lámu hlavu nad tím, co nového ušít, jaké zvířátko či bytost jsem ještě nezhmotnila v měkkou textilní podobu. Když inspirace nepřichází, vyhledám pomocníka, složku „nápadník“. Jak název napovídá, je pln NÁPADŮ (pozor, neplést si s „nápadníky“), tedy skic a kreseb, které jsem zaznamenala, když mě má MÚZA netrápila svou nepřítomností, ale živila mne svou představivostí.

Některé návrhy tam leží řadu let, jiné se teprve „zabydlují“, ale ani jeden nemá jistotu, že dostane příležitost stát se skutečným, vystoupit z papírové iluze do trojrozměrného světa měkkých bytostí.

Lze těžko definovat, co je to za „kouzlo“, jež nakonec rozhodne, která kresba zůstane navždy náčrtkem a která bude mít šanci oživnout… Kdo či co rozhoduje nad „životem“ a „ne-žitím“? Čím to je, že jeden návrh se nestihne zařadit do „čekací listiny“ a ve chvilce je rozkreslen, nastříhán, ušit a v nejlepším případě i prodán, zatímco jiný čeká měsíce, roky…a další jsou navždy zavrženy, uskladněny či roztrhány?

Musím přiznat, že mnohdy ani „nápadník“ nepomáhá. Prostě sedím nad kupou pokreslených papírů a nic mi nepřipadá dost "dokonalé"– jiné – nové – originální… tak aby nový tvor důstojně obstál vedle těch již dříve zrozených.

V tu chvíli je lepší náčrtky schovat a zabývat se jinou činností (jít do lesa na procházku, vyžehlit prádlo, sednout si k pěkné knížce, natřít plot…) a při tom doufat, že si paní MÚZA nevzala dovolenou na moc dlouho…

Jednou se paní MÚZA nečekaně objevila v podobě mého synovce Adama. Během léta přišel s nápadem, že mi nakreslí, co bych mu mohla ušít k šestým narozeninám. Očekávala jsem kresbu dinosaura, neb svět pravěkých tvorů ovládá z 90% jeho hry i výtvarné záznamy. Rozhodl se pro žraloka. Avšak, jak sám podotkl, ne takového obyčejného, kterého mám v nabídce, s modrými puntíky, Adam chtěl lepšího a barevnějšího!

Vypadalo to, jako kdyby žraloky kreslil denně, v krátkém okamžiku se z bílého papíru na mě zubil bájný žralok: Dlouhé tělo, velké ploutve, ostré zuby a pestrá paleta barev… střídal jednu fixu za druhou, až jsem se začala obávat náročností jeho návrhu a prosila o slitování… A tak se zrodil ještě růžový hroch a krokodýl s otevírací tlamou (prý na zip) a samozřejmě pár dinosaurů (jejichž odborné názvy si nikdy nezapamatuji). Všechny kresby jsem vyfasovala s sebou domů, abych si prý mohla vybrat, kterého tvora mu ušiji.

Ach, paní MÚZO, jak to, že dětskou duši neopouštíš, ba nadmíru ji sytíš představami, až přetéká… a ta dospělá duše tě musí hledat, obtížně nacházet, pak ztrácet a znovu hledat… Jakou to s námi hraješ podivnou hru na schovávanou?

Možná, že i pro člověka, jež se snaží probudit svou fantazii, platí slova, která napsal Antoine de Saint-Exupéry ve své Citadele: “Tvé bohatství je totiž právě v tom, že hloubíš studny, že tíhneš ke dni odpočinku, že dobýváš diamant a usiluješ o lásku. A ne v tom, že máš studny, dny odpočinku, diamanty a volnost v lásce. Ani v tom ne, když jenom toužíš a ničeho se nesnažíš zmocnit.“

Tak bych sobě i vám přála, aby jsme boj o fantazii nevzdávali, ale stále usilovali o její přízeň a chvilkovou přítomnost, aby jsme se nezalekli jejího mlčení, ale byli trpěliví a dokázali vidět inspirující stopy a nenápadné vzkazy ve všem, co nás obklopuje.

A jak je vidět dle fotografií, nakonec jsem se pustila do výroby pestrobarevného bájného žraloka, který žije v představách malého chlapce.