"Promiň lásko, zdržel mě telefon...zrovna volal pan Vaš...tedy eeee...pan pošťák volal...ano pošťák.."
Nikdy jsem nebyla dobrá ve lhaní, raději jsem se dobrovolně přiznala, ještě než jsem stačila zalhat..
Ale toho rána měl kovářský naspěch, odjížděl instalovat bránu a kované bednění ke krbu, takže si mého malinkého podvodu ani nevšiml...naštěstí...
"Ano, ano.... jistěže budu hodná, jak jinak..." špitla jsem mávající za autem..
A už jen hluboké TUUUUUUUUUUUU klaksonu auta prořízlo vzduch zmrzlého rána..
Ještě chvíli jsem stála mezi brankou a silnicí a dívala se za párou z výfuku, která zůstala po mém kovářském...
"A je to! " řekla jsem si docela vesele...abych teď nemátla čtenáře... nemám radost, že odjel, ale mám radost, že až se vrátí bude tady na něj čekat velikánské překvapení! ...v té době jsem ještě netušila, jak moc VELIKÁNSKÉ bude i pro mně..
Pan Vašíček, tedy ten, co prve ráno volal, je vedoucí Garden's centra, a volal právě proto, aby mi sdělil, že mnou tak očekávané obrovské balvánky na skalku právě dnes přivezou a že náhodou bude mít i auto s jeřábem, které by mi je mohlo ještě dnes odvézt domů..ale musím si je přijet vybrat...na tom jsem trvala...
Tedy vše vychází tak nádherně, že se tomu nechce ani věřit..pomyslela jsem si s čirou radostí v srdci..
Skalka, to je vysněná zahradní záležitost mého kovářského, jenže na to jde příliš vědecky a šetřivě..což je pro mou ohnivou povahu zcela nepřijatelné.. už více než dva roky má vybrané místo a načrtnutou hrubou koncepci celého projektu, dokonce na podzim umístil na budoucí skalce folie, aby tam letos na jaře mohl pokračovat..
Mimochodem, nesnáším plastové folie na hlíně.. mám pocit, že se všechno dusí .. prostě tam podle mého nepatří..
Mám na to tak dvě hodiny, za dvě hodiny musím vysmýkat dobře upevněné plasty ze skalky a nahrubo označit, kam budou balvánečky patřit... a až uvidí tu nádheru, na folie si ani nevzpomene..doufám..
Šlo mi to lépe nežli jsem si myslela... folie už jsou pryč a já brilantně parkuju před Garden's centrem..
"Dobrý den pane Vašíčku, no Vy jste můj poklad.." hlaholím už z dálky..
načeš se zachmuřenost z obličeje pana Vašíčka trošku vytrácí..
"..ani nevíte, jak moc jste mě dnes potěšil.. kovářský před chvílí odjel.. bude to báječné překvapení.." a už skoro běžím s mírně rozpřaženou náručí... říkala jsem, že jsem trošku ohnivá..
Pan Vašíček o malý krok couvl, ale hned se vrátil zpět a zřejmě se rozhodl, hrát se mnou mou hru na škádlení.. ...tedy mě objal, což vyrazilo dech mně..
"Ehm.. jste tady rychle paní Marková.. a dokonce jste zaparkovala mimo naše ozdobné sloupky .." řekl trošku jízlivě...ale jen trošičku..
" Ale pane Vašíčku, že to pořád připomínáte... stejně jsem do nich tak úplně nenarazila.." ozvala jsem se...
" ..no jó, to jó... protože jsem řval jako tur.." zasmáli jsme se oba dva...
A už mě vedl k obrovskému nákladnímu vozu, kde byly skutečně obrovské balvany..
"Surový mramor, jak jste chtěla... a pak tady mám i nějaké jaspisy...a kousek pískovce, kdybyste chtěla tesat trpajzlíka.." uchechtl se..
"No vždyť říkám, že jste můj poklad pane Vašíčku... tak tento... tento a ještě tento... jaspisy beru všechny a ještě se porozhlédnu, když máte dnes to auto s jeřábem.." pousmála jsem se zase já..
A to už se mi překládaly balvánky do auta, co mi je poveze..
"Ještě mám tady pro Vás raritu.... malý modřínek s čarověníkem...je jen jeden..." řekl významně a zadíval se na mě tázavě..
"Ach.... ano ! To je ono! To je přesně to, co potřebuju... zakrslý modříneček s čarověníkem... to bude to pravé na skalku pro kovářského..".. radostně jsem přemýšlela kolikže je právě v prasátku pro nouzové případy...
A už jsem si opatrně nesla stromeček do auta..
"Au..." klopýtla jsem o cosi velkého a tvrdého...na cestičce ležel balvánek ne zrovna malý, ale ani nějak moc velký... přesto mě překvapilo, že jsem ho prve neviděla..
Jakoby se mi přikutálel přímo pod nohy ..
Zamyšlená jsem uložila stromeček do kufru své Nebeské Ryngloty- tak se moje auto jmenuje..
A šla jsem si prohlédnout malého záškodníka... byl to celkem nevzhledný balvan, pórovitý, šedé barvy...
Když jsem se k němu sehnula a chtěla ho posunout z cestičky, měla jsem pocit že vrní...na dotek jakoby se chvěl...
Vzala jsem ho do náruče a už jsem si ho nesla za panem Vašíčkem...
"A tento si vezmu taky..."
"Tento? Je to jen obyčejný šutr, nic zvláštního, jak jste chtěla..."
"To nevadí, vybral si mě a tak je jasné, že si ho musím vzít.." řekla jsem odhodlaně, nevzdát se svého rozhodnutí..
" Ten si vemte jako bonus.."
A už jsem jela jako "předvoj" s kufrem naloženým modřínkem a balvánkem vedle mně pod sedadlem..
"Ano, tady bude ta skalka...prosím ten největší dejte tady....a ty další podle značek...ano, ano těch růžových..." jiný spray s barvou jsem doma nenašla.. špitla jsem si už jen tak pro sebe..
..................................
Je večer, jsem stahaná, ale je mi krásně na duši...
"Bože můj čarověník ! " běžela jsem k autu a vysvobodila stromeček zavřený až do teď v kufru Ryngloty..
Vytáhla jsem i balvánek, co ležel vepředu pod sedadlem ..
Stromeček musí počkat až pořádně zahrabu balvánky do zeminy a mulčovací kůry .
Zítra to udělám, až zítra...
Odložila jsem i balvánek venku na terasu..
Voňavá vana a sklenka bílého mě zase přivedla k životu...
Navíc volal kovářský, že dorazili na místo a už jen čekají na náklaďák s bránou..
V duchu jsem si připomněla, co asi řekne na novou, rozpracovanou skalku... na úžasné velké kameny a na modřínek s čarověníkem!
Hned jsem se radostí celá rozechvěla..
Jen se mnou trošku trhlo, když se mě zcela bezelstně zeptal: "Co pácháš můj drahoušku?!"
Páchala jsem toho hodně, ale neměl to na mě poznat...
Nejsem dobrá ve skrývání emocí, které se mnou věčně cloumají více než je zdrávo..
A tak jsem vykoktala jen něco nesrozumitelného...a hned pak mě andělé zachránili, neboť přijel náklaďák s bránou a kovářský už neměl čas zkoumat, proč jsem tak veselá, když odjel a měla bych spíše tesknit..
Stála jsem před francouzským oknem na terasu a dívala se do tmy..
V tom mě upoutal jakýsi jasný, bíle zářivý předmět v rožku terasy..
Vyšla jsem ven, abych se podívala, cože mě to tak láká...a uviděla jsem ten nešťastný balvánek...ale vlastně to nebyl on.. byl světlejší a mnohem zářivější než když jsem ho našla...
Vzala jsem ho do náruče, nebyl to žádný drobeček, a donesla jsem ho dovnitř...
Začala jsem ho ve vaně umývat...kovářského by kleplo, kdyby to viděl..
Balvánek jsem umyla, zabalila ho do ručníku a přinesla ke krbu...oheň plápolal a hřál...
Když jsem si s ním sedla na kobereček před krbem a rozbalila ho, zjistila jsem, že je úplně jiný...
Balvánek měl mnohem hladší povrch a taky se změnil tvarem... byl o něco větší nežli pštrosí vejce..
Uložila jsem ho do měkkého hnízda z plédu a podložila polštářkem, aby na mě lépe viděl..
"No ano, nejsem tak úplně normální.." odpověděla jsem na nevyřčenou otázku kovářskému, který by mi ji určitě položil, kdyby tady byl..
Ale není tady, takže si klidně můžu s balvánečkem povídat...navíc vypadá, že ho to zajímá...
:o)
A tak ani nevím, jak jsem ho objala a usnula před krbem v chumlu se třemi kocoury a jedním kamenem...
..................................................
Ráno...
" Ach bože! Co jsem to udělala... já jsem ho rozbila! samou láskou jsem si rozbila svůj balvánek! " vykřikla jsem hned po probuzení...bylo mi jedno, že se nemůžu ani pohnout a všechno mě ze spaní na zemi bolí..jediné na co jsem v té chvíli myslela byl rozlomený kámen..
"Já jsem ho zabila... úplně zabila.." opakovala jsem stále dokola..
Sbírala jsem zbytky , které zůstaly na zemi a najednou mi to začalo docházet...to nejsou obyčejné zbytky kamene, jsou to vlastně skořápky.. silné, zvláštní zbytky skořápek...
Začala jsem je skládat... skoro jsem z nich udělala další balvánek... jak do sebe zapadaly...
..jen jeden kousíček chyběl...
"Žeby byl dutý?" nemohla jsem se na nic soustředit..a nemyslelo mi to..
VRUUUUUUUM.....
Proběhl okolo mě chumel našich kocourů...
VRUUUUUUUUUUUUM.... mijau
A zase....
"A dost!" křikla jsem a bylo ticho...
Pomalounku jsem se šla podívat, co zase vyvádějí...
Jako první vyskákal naježený růžový Didier Žížal- naše Růžena (ale kocour), hned za ním běloch Etien a Gregorovi jsem viděla zpoza rohu jen ocásek..
Vykoukla jsem za roh....a
...a.....a.....A......AAAAAAAAAAAAÁÁÁÁÁÁÁ......
...a nezmohla jsem se na slovo...
Vedle nataženého Gregora sedělo něco..něco...no něco co se podobalo něčemu, co neexistuje...
..viděla jsem malého draka.. tedy přesněji malé dráče...s kouskem skořápky přilepeném na hlavičce..
Co teď... ???!
Klekla jsem si a natáhla k němu ruce.. zavětřil a popošel ke mně..napětí by se dalo krájet..dýchala jsem jako bych uběhla maraton a o nic méně nebyl napnutý i malý dráček..
Jednou se čumáčkem dotkl mé ruky a šup už jsem ho měla na klíně...
Gregor prudce nadskočil a odběhl ..
Maličký se mi stočil v náruči a hlavičku ke mně tak silně přitiskl, že kousek zbylé skořápky odletěl na podlahu..
Byla to tak nádherná chvíle, že ji nelze popsat obyčejnými slovy..
Držela jsem ho a cítila jak silně a divoce mu tepe srdíčko..
Až po chvíli jsem s tichým chlácholivým hlasem odnesla maličkého zpět ke krbu a zabaleného v plédu ho houpala jako miminko v náručí..
Kocouři jeden po druhém chodili očichávat náš malý přírůstek...
Když jsem se alespoň trošku uklidnila, začala jsem přemýšlet...
..co bude jíst? Co vlastně jedí draci? A to malí draci..dračí miminka?
..bude taky chrlit oheň? A jak velký vlastně bude?
..a..a co na to kovářský?! Zvykl si už na ledacos, ale před vánocemi jsem mu musela slíbit, že už nebudu zachraňovat všechna zvířátka...broučky...skřítky... šotky, bazilišky, harpyje, sirény a opuštěné námořníky...
Ale o drakovi nemluvil... pravda... ovšem s tímto tvrzením asi při své obhajobě nevystačím...
Nicméně to mě nebude ještě pár dnů trápit...kovářský je pryč a já mám nějaký čas nato, abych vše vyřešila..
A skalka?! Tak to bylo to poslední, na co bych pomyslela...
Zatímco mi dráče spinkalo v náruči, pomalounku mi zcela docházelo, co se to teď vlastně stalo...
Na jedné straně nadšení z toho, co mě to zase potkalo a na straně druhé velké obavy z toho, co bude dál..
Co když moc vyroste a už ho nikde neschovám..
"Ne ne NÉÉÉÉÉÉ.. to NE!" skoro jsem vykřikla a dráče se zavrtělo a vyfouklo slabý obláček kouře..
Pak už jsem jen tichoulince zašeptala.."..ne já se ho nemůžu vzdát, už teď ho miluju..vždyť je tak něžný.. tak bezbranný a tak nádherný.."
Začala jsem si ho uslzenýma očima prohlížet...
Jeho jemná, pudrově růženínová kůže byla pokrytá slabými nazelenalými do tyrkysova zbarvenými chloupky, no spíše chmýříčky.. na hlavičce směrem až na záda měl malé hrbolaté výrůstky, které byly tmavěji tyrkysově zelené... jako amazonity...a slabounce se mu na čele rýsovalo něco jako budoucí roh.. ouška měl tak malilinkatá, že skoro nebyla vidět.. a čumáček.. bože, tak ten byl k zulíbání...
Za tlapkama, kterýma se křečovitě držel mého trika měl něco jako křidélka..
Vypadal spíše jako zvláštní druh obřího netopýra nebo ještě lépe kaloně..ano, to je přesné... ten roztomilý výraz byl jako výraz kaloně, když dostane kus šťavnaté broskve..
VRRRRR mlask...mlask.... ňuf..
Zavrtěl se a pomalounku začal otevírat očka..
"A už je to tady..." špitla jsem tak nějak bezmocně...
"Ano miláčku... bude se papat..." řekla jsem láskyplně..."Jen mi tak nějak zkus naznačit, co vlastně jíš.."
"Pomóóóc..." zaúpěla jsem sotva slyšitelně..
"No nic, nepropadneme panice... už jsem zažila horší chvíle bezmocnosti.." mluvila jsem sama k sobě, uklidňuje mě to...
"Tááák teď půjdeme k lednici a podíváme se, co tam najdeme..." a to už jsem s dráčkem otevírala dvířka a oba dva jsme zkoumali, co se tam dá sníst...
Musím přiznat, že v té chvíli mi spadl kámen ze srdce...a s čistým svědomím mohu konstatovat, že malí draci.. obzvláště ti z podivných vajec jedí úplně všechno... a jedí rychle..
Nejprve zmizela šunka, pak se můj malý nezbeda zmocnil rohlíku s paštikou, co tady zapomněl kovářský... pak našel v hrníčku smetanu do kávy.. pribiňák ( to je zase můj mlsací hříšek..)..a několik různých sýrů.. prostě ve chvilce byla lednice vypleněná..
Seděl na lince a odfukoval...
Ve chvíli kdy se začal divně rozhlížet okolo sebe mi to došlo...
"Píseček pro kočky..." vyjekla jsem a už jsem ho nesla ...no... přece tady nebudu vše popisovat...
Stačí prostě říct, že hned pochopil o co se jedná a bylo dobře...
Za chvíli se už zase honil s kocoury po celém domě...a byl večer...
Chystala jsem kaši pro skřítky.... je přeci už jaro a tak od brzkého jara dávám misku s kašičkou za dveře na terasu a jednu nechávám doma na polici...až úplně vzadu, aby se nestyděli..
Ta doma bývá prázdná každé ráno a ta venku bude brzy taky...ale pro jistotu mráz-nemráz dávám ji tam už pár dnů taky, co kdyby...
" Kdybyste mi tak drobečkové mohli pomoct...alespoň radou.. včera bylo všechno ještě tak normální...tak jasné...a teď... vůbec netuším, co bude dál..." zakňourala jsem s hlavou opřenou o kuchyňskou skříňku..
PLESK ! Zrovna, když jsem se chtěla narovnat, dvířka skříňky se otevřela prudčeji nežli stihlo moje čelo uhnout..
"Tak už jsem taky skoro jednorožec.." třela jsem si bolavé čelo...
"Promiň...ale jsi moc pomalá..." ozvalo se ze skříňky..
"Cože jsem?! Já?!.. vždyť já jsem vždycky příšerně ry...cože?! " pomalounku jsem otevřela dvířka...
Seděl tam... na sklence s medem...
"A taky bys nemusela tak silně zavírat víčko, víš, co to dá práce dostat se dovnitř? No...víš to ?!" řekl rázně ten malý tvoreček v pruhovaném overalu...mimochodem tu látku znám...tedy znala jsem.. bylo to mé tílko..kdysi..ztratila jsem ho...myslela jsem, že ho sežrala pračka...ale jak vidím, tak ne...
Tedy další ponaučení pro tento den... pračka nic nežere ani ponožky, to všechno si půjčují skřítci a šijí si z toho šatičky...
Ulevilo se mi, taky jsem se divila, kam by se to v té pračce vlastně ztrácelo, když...ale to jsem zcela odbočila... to není pro teď důležité..
"Promiň, povolím ho... a chceš taky lžičku? " při těch slovech jsem se natáhla a otevřela medovou dózu..
" Ne, lžičku nechci.. mám svou... dubovou..." dodal už mlaskavě a ládoval se medem...
" Jo a tu kaši příště prosím sladší pro mně a brášky a pro našeho kmotra úplně bez cukru..on raději slaninovou.." a zasmál se..
" Jistě, polepším se..pokud zjistím, jak se dostat z domu a nakoupit, tak bude i kaše.." slíbila jsem..
" To nebude problém, my ti je pohlídáme, co myslíš, že děláme, když jste pryč...?! No?! Hlídáme ti dům, kocoury i zahradu a dílnu.." řekl významným tónem..
" Děkuji...to jsem netušila.." špitla jsem provinile..
" To je jasné, vy lidi si myslíte, že rovnováha je tady sama od sebe... pche! Nebýt nás všech...kde byste byli..!"
Ale to už jsem viděla zablesknou se další a další malá očka ve tmě skříňky..
" Ko.. kolik vás tady je?" pronesla jsem s úžasem..
" Dost! Je nás fakt dost... bylo nás míň, ale o vánocích jsme usoudili, že se nám tady u tebe a toho velkého, co odjel, bude žít hezky.. vždycky na nás myslíš a taky máš pořád plnou spíž..." se smíchem mluvili jeden přes druhého..
" Takže teď víš, že jsme tady a že ti pomůžeme i s tím dráčetem, co ti právě s kocoury devastuje skříň... hahahihi..."
" Cože? Skříň? Tam jsou jen plátna ...a...a moje kabelky! " trhla jsem sebou..
" Neboj se... už tam je bábina..ta je srovná nato šup.." řekl mi můj medový skřítek zatímco si utíral sladká ústa..
" Aha... " řekla jsem s úlevou aniž bych přemýšlela nad tím, jakáže bábina tam vlastně je...ale to je jedno...potřebuju kávu... silnou kávu...pomyslela jsem si...
" Ne tu už nepij nebo zase neusneš.." špitl někdo z davu, co se pomalu šoural k okraji skříňky..
" Tak ne...jasně...máš pravdu.. jen...jsem tak trochu...vlastně hodně...jsem... unavená asi..jo, tak to bude.." zakoktala jsem..
"Nakloň se blíž... snad se nás nebojíš?!"
" Nebojím..." a strčila jsem hlavu do skříňky..
Můj Medoušek, jak jsem mu začala v duchu říkat se ke mně naklonil a ulepenou pusou mě políbil na čelo... boule zmizela a já jsem se najednou cítila tak blaženě...nic mě netrápilo a věděla jsem, že všechno nějak zvládnu...
Není nad něžný skřítkovský polibek..
Tu noc jsem spala tak klidně a spokojeně, jako už dlouho ne...
Ráno ještě za tmy jsem běžela do kuchyně zkontrolovat, zdali to byl pouze sen nebo se to včera opravdu stalo...
Opatrně jsem otevřela skříňku a našla tam několik skřítků spokojeně spinkat mezi hrníčky...
"Tak je to pravda.." špitla jsem...
Ale to už mi malý dráček, který, jak jinak spinkal se mnou v posteli, vím, že to není výchovné ani správné, ale nemohla jsem si pomoct...alespoň tuto první- vlastně už druhou noc...
Dnes mu udělám pelíšek.. slibuju...
Skřítci hlídali jak slíbili a já se vydala s batohem na nákup....teď trošku přeháním, s batohem od té doby chodívám jen do pekárny...na nákupy jezdím Rynglotou...
Vždycky když sedám za volant, tak jí říkám... vidíš holka moje zlatá....a s tebou to všechno začalo...mám ji ráda..
Paní pokladní, co mě zná, podivila se nad objemností nákupu, ale řekla jsem jí, že mám doma draka a jestli si umí představit, co ten všechno sní...
Zasmála se a já nelhala... byl to příjemný pocit...
A tak plynul den za dnem...až jednou ráno, zavolal mi kovářský, že konečně všechno doladili a brána visí a krb je zdárně dokončen, taky poslal video...krásná práce..miluju jeho práci...miluju ho..
A že druhý den vyrazí na dlouhou cestu domů... prý mi veze i dárek...a že budu koukat...
A já jsem zpanikařila... moc jsem se na něj těšila, ale úplně jsem zapomněla jak na skalku, tak nato, jak vyřešit kajícné přiznání, že jsem našla opuštěné a smutné vejce, co vypadalo jako kámen a že se z něj vylíhl drak...no tak tomu určitě neuvěří...
Vyběhla jsem s dráčetem ven a zahrabávala jsem balvany hlouběji do hlíny a než jsem přitáhla pytel s mulčovací kůrou, malý dračí nezbeda zase všechny kameny vyhrabal...hrál si... já ne....
Takže skřítci...pomóóóc prosím....
Nic... jasně, je zima, co by taky dělali venku...
Tak jsem si sedla celá zničená a vysvětlovala dráčeti, že je třeba kameny zahrabat ne je vyhrabat ven...
..pochopil to... a k mému úžasu je začal zpátky zahrabávat...
Paráda !
Rozhazovala jsem mulčovací kůru nejprve lopatou, ale pak už jen rukama a moc mě to bavilo... dráče dělalo všechno po mně... jako dítě...
Líbilo se mu to... z čumáčku mu šly čmoudíky radosti... ještě neuměl plamínek, ale to bylo nejspíš jen dobře...
Modřínek s čarověníkem jsem taky přesadila...
Krása!
Tak a zítra může kovářský přijet...
Radostná nad dobře odvedenou prací napustila jsem dráčeti plnou vanu voňavé vody a pěny..tu miluje..
A jak se tak ráchal ve vaně...a pískal radostí.. nešetřila jsem sladkými slovíčky...
" Ty můj sladký milášku... ty jsi moje sluníčko tyrkysové... můj drahoušek nejzlatější... Nech toho!!! Ty nezbedo! " smála jsem se a koupala ho..
Najednou se rozrazily dveře od koupelny a dovnitř vrazil kovářský.. ano ten kovářský, co měl dorazit až zítra k večeru..
Dráček s pískotem zajel pod hladinu, já jsem mále přepadla do vany a skřítci prostě zmizeli...
"Táák jsem tě nachytal..." řekl kousavě kovářský..."můžeš mi to nějak vysvětlit... ?! Koho to tady koupeš? Všechny naše kocoury jsem viděl v kuchyni...není to to, co si myslím, že ne?! Zakázal jsem hajnému ti toho russela dát..tři kocouři stačí! Žádné psisko..!" skoro křičel...
"Fuj ! Běž prosím ven, stydí se..." špitla jsem, abych zjemnila nastalou dramatickou chvíli... byl to pokus o žert...
Když odešel, přitiskla jsem dráče k sobě a chlácholivě jsem mu šeptala..."Já tě nedám...neboj se... on je hodný, jen je unavený z dlouhé cesty..."
Drak si odfrkl...a zdálo se mi, že vyšlehl malý plamínek z jeho nozder , ale možná se mi to jen zdálo...
Zabalila jsem maličkého do velké osušky, ze které mu vyčuhoval jen čumáček..
" A teď tiše...ať se děje co se děje... hlavně tichoučko, mamča všechno zvládne..." a odhodlaně jsem vyšla z koupelny..
"Ale miláčku, jaktože jsi už doma.. tys musel jet jako ďábel..." řekla jsem laškovně, i když trošku přiškrceným hlasem...
" Co to je?! CO..TO...JE...SE PTÁM?! " řekl podrážděně kovářský..
"Žeby ...pejsek ?! " špitla jsem a zatvářila se jako idiot..
"COŽE JE TO ?! Víš, co jsi mi slíbila... žádné zvířata..skřítky...šotky..."
"...jo jo.. bazilišky, poletuchy, harpyje a sirény a taky námořníky..." dodala jsem drze a bojovně!
"Ty si z toho snad ještě děláš srandu ?! Sakra !!!!!" vybuchl kovářský...
" A co draka, toho bys snesl?! " vyštěkla jsem a zprudka vykročila proti kovářskému...
Rozchechtal se...." tak draka, jó?! Jo, draka si klidně pořiď, ale musí mu z tlamy šlehat oheň..." a chechtal se dál...
V tom okamžiku malému vyšlehl takový plamen z čumáku, že jsem i já zvyklá na ožehnuté obočí a ofinu od hořáku, ztuhla a vytřeštila oči...
Kovářský uskočil....
"Co...co to je?!" vyjekl...
"To je náš drak ! Toho jsem zakázaného neměla...pamatuješ?!" řekla jsem hrdě, otírajíc si zpocené čelo...
" A dneska jsme ti celý den zahrabávali kameny na skalce, abys měl radost! Víš?! Má tě rád, i když ty jeho ne..." řekla jsem už z pozice silnějšího...
Kovářský si sedl, mlčel a hleděl nepřítomně před sebe...
Postavila jsem malého dráčka na zem a čekala, co se bude dít... snad ho nenapadne zase plamínkovat...
Otočil se na mě a já jsem se jen usmála...pak popošel ke kovářskému, sedl si před něj a zapískal..
...klekla jsem si za dráčka a nevině jsem řekla do ticha: "Ještě nemá jméno, čekali jsme na tebe.."
" Jurij.. bude to Jurij... po mně..." šokoval mě kovářský tak jasnou odpovědí...
I když jsem si v první chvíli nemyslela, že by to bylo vhodné jméno...dráček zapískal "Jují..jujííí..." a bylo to...
Při posuzování zvoleného jména, je třeba si uvědomit, že jsem nemohla v dané chvíli příliš oponovat...pokazila bych jedinečnost onoho okamžiku, kdy byl drak přijat do naší rodiny, coby právoplatný člen...
Časem se jeho jméno různě uhlazovalo a teď už slyší na pouhou myšlenku spojenou s ním...
Umí krásně plamínkovat, pomáhá mi žíhat stříbrné a zlaté plechy... skřítky vozí na zádech, zbožňuje naše kocoury, naučil se taky pár lidských slov, které žvatlá skutečně jako dítě a nebude to tak dlouho trvat, půjde s kovářským do kovárny udržovat výheň rozžhavenou...
A co skalka?! Ta díky které to vlastně všechno začalo?!
Skalka je ve stadiu, "žiju si po svém a líbí se mi to!"
Ale letos...letos tam určitě nasadím borůvky, náš malý dráček je miluje...a my milujeme jeho..
Mimochodem, kovářský měl ze skalky vážně radost... ale po drakovi se už ani nedivil, jak jsem dostala obří kameny na místo...
Žertem jsem mu řekla, že přeci si vzpomíná na Teslovy pokusy s antigravitací.. tak ať se raději moc neptá nebo mu to vážně řeknu...
Umí být taky rozkošný...i když nato při prvním pohledu nevypadá..
A co mi tehdy donesl za dárek? Asi byste se divili... donesl mi malý stříbrný přívěsek dráčka.. prý toho doma ještě nemáme... tedy neměli jsme...
Miluju život.... ŽIVOT s jeho neskutečnými zázraky, které se mohou kdykoli přihodit i vám...
Nikdy nevíte, naco narazíte třeba v Garden's centru...
Mimochodem panu Vašíčkovi jsem při další návštěvě a lovu skalniček a borůvčí, dala pusu, což ho značně vyvedlo z míry... takže opět ve škádlení vedu... teď tam raději delší čas nepojedu...kdoví, co by si na mě vymyslel.... :o)
Panu Vašíčkovi bude letos 80...tedy mu tímto příběhem děkuji za vše, co pro mně udělal a děkuji mu i za naše dráče za Jurije...Jujíí...
Je krásné jak se korálky zázraků navlékají na šňůru života díky lidem, kteří ani netuší, jak moc jsou tady důležití...
Děkuji za vše...
