Nad deštníkem nezvítězíš...

Neustále bojuji s několika věcmi. Marnou snahu, aby u mě přežil kaktus (prý je moc zalévám), brambořík (prý mu dopřávám příliš tepla) nebo orchidej (prý je málo rosím) už jsem téměř vzdala; s tím, že si nikdy nepamatuji, komu jsem půjčila tu kterou knihu, už jsem se smířila - koneckonců, mohu si ji koupit znovu a sejdou-li se mi pak dva nebo tři výtisky, vždy se najde někdo, kdo se těch nadbytečných ujme; a že počítač nade mnou vždy zvítězí, to mi začíná být jedno... Jeden z nejlítějších bojů svádím s deštníky.

Nejdéle mi vydržely dva; ten první a poslední. První byl zakoupen někdy na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých a odpovídajícně tomu také vypadal. Byl to sice model relativně moderní, skládací, ale tak robustní, že i složený zabral polovinu dost velkého zavazadla a černožluté kostičky na vyblitě červeném podkladu taky nic moc... Nicméně, možná právě pro své nezanedbatelné rozměry mi vydržel asi patnáct let. Zapomenout se nikde nedal a kdo si ho půjčil, rád ho i vrátil. Leč zub času na něm ohlodal veškerou impregnaci a když začalo kapat nejen těmi pár dírkami, které už na něm byly, naznala jsem, že je načase poslat ho do propadliště dějin.

A pak začalo jedno velké deštníkové trápení. Co já jen měla deštníků... Reklamních i zakoupených, skládacích, s rukojeťmi dřevěnými i kovovými, černých, béžových a zelených, malých i velkých. Každý déšť a nutnost vylézt ven jsem vítala s obrovskou nervozitou. Z nákupů, návštěv či jiných pochůzek se stal jeden velký strach o deštník - nemyslela jsem na nic jiného, než že bych mohla taky jednou přijít domů i s ním. Jakmile přestalo během pochůzky pršet, zmocňovala se mě neomylná jistota, že mě deštník zase opustí. A taky že pokaždé opustil...

Brala jsem reklamní deštníky od kdekoho; měla jsem deštník s Ibalginem, deštník Benzina, Philip Morris ba i Allways (bez křidýlek). Občas se mi jich sešlo několik, leč žádný u mě nepobyl dlouho. Pokud jsem je nenechala v tramvaji, obchodě či v restauraci, odnesl si je někdo z přátel (nevraceli, lotři!) a pár jich vzalo za své, když dvouletý synek propadl zálibě jezdit v deštníku po podlaze.

Jednou jsem si v nějakém záchvatu , ba přímo v zatmění mysli, koupila řvavě růžovou příšeru s roztřepenými cípatými okraji a s ordinérní ženskou v klobouku na "kapotě". Jakmile zatmění mysli pominulo, kroutila jsem sama nad sebou hlavou, neb mi bylo jasné, že s touhle hrůzností nemohu vylézt ani do hurikánu, co kdybych někoho, nedej pámbu, potkala? A tak jsem tenhle šílený model vnucovala kdekomu, kdo přišel bez deštníku za lijáku. A co myslíte? Tahle nestvůra se mi jako bumerang stále vracela zpátky. Až asi před třemi roky odjela od známých, kteří ji měli půjčenou, do Hradce Králové. Ujistila jsem je, že v žádném případě nemají osobu, která si ho vypůjčila, upomínat, ale i tak se budím v děsu a hrůze, zbrocená smrtelným potem, že ho jednou potkám třeba v Českých Budějovicích...

Před třemi roky jsem si taky koupila deštník poslední. Skládací, maličký a vkusný béžový Benetton. Je to k neuvěření - mám ho stále. Tomu říkám vítězství člověka nad hmotou. A docílila jsem ho vcelku snadno. Když prší, chodím zásadně v něčem s kapucí. A deštník nevyndavám. Chce se někdo vsadit, že ho neztratím?