Rodina Kaňovských, keramická dílna v Dubňanech. Tradice s mírným a přirozeným generačním posunem. Naše další nenápadně nečekané setkání.

Keramická dílna v Dubňanech vznikla v roce 1975 přestěhováním provozovny z Ratíškovic, kde několik generací rodiny Němců udržovalo tradiční keramickou výrobu. V červenci 1976, v nově založené dílně pod hlavičkou okresního podniku služeb, začíná - vzápětí po škole - pracovat Alexandra Kaňovská. Tehdy čerstvá absolventka Uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti (1972 – 1976), ač původem z Luhačovic, dala v osmnácti přednost naplňující práci s hlínou před kariérou lepení polystyrenových písmenek v nějaké nepotřebné propagaci. Stala se tak vedle hrnčíře J.Nedůchala a akad. malíře V.Lévka jedním z hlavních vkladů zdejší nově začínající dílny.

Postupně se od malování přes cit pro tvar, materiál i zdobnost posunovala k vytváření vzorů. Už spolu s budoucím manželem, panem Janem (rodákem z Dubňan), kterého naučila točit. Jeho hlavním úkolem bylo a dodnes je zajištění technologické vybavenosti dílny. V osmdesátém roce společně koupili domek a vybouráním a úpravou staré prádélky a chlívku vytvořili svou první vlastní dílnu. Keramický kruh vytvořil Jan sám a v den dvacátých pátých narozenin Alexandry proběhlo první pálení ve vlastnoručně vyrobené peci – pěkný dárek! Po práci prostě doma pokračovali v tvorbě, co je bavila. Tzv. rodinnou dílnu nechali schválit v roce 1982 tehdejšími úřady žádostí na MěNV v Dubňanech. Pro posvěcení gestora pro patřičný obor jel pak pan Kaňovský vlakem až do Jablonce nad Nisou.

Dnes asi už jen těžce představitelným se jeví i následné potřebné schvalování návrhů výrobků na KNV v Brně. Komise, kde tedy byli i výtvarníci, vedle schvalování např. i papírových růží pro střelnice, dávala požehnání každému jejich výrobku. Schválený produkt dostal na tři oficiální fotografie razítko. S jednou z nich se pak vyplňovaly další formuláře na ONV, kde mj. úřad automaticky navrhovanou cenu srážel o třetinu. Nízká cena vzbuzovala u zákazníků podezření, že jde o méně jakostní výrobky. Poučení keramici to zohlednili v následné kolekci a dalším kole schvalování výrobků… A možná ještě úsměvnější záležitost: ono tehdy nešlo vůči schválenému prodávat nejen dráž, ale ani levněji!

Dále třeba? Ač byl od OPS slíben prodej místním na Horníku v Dubňanech, nestalo se tak. Věci, vyrobené v Dubňanech, v dílně OPS Hodonín, bylo pak možné ve zdejších krajích zakoupit jen a jen na domě služeb ESO Hodonín. Nikde jinde, a to i samotnými zaměstnanci dílny. Z toho důvodu a na protest pak město Dubňany dalo Kaňovským potřebná související povolení. Místní pak už nemuseli stát každý pátek frontu na Esu v Hodoníně a mohli si „doma“ zakoupit keramiku v jejich obci tvořenou.

Nástup paní Alexandry na mateřskou v roce 1983 byla asi dalším z důležitých a přirozených milníků na cestě k vlastní živnosti. Od povolení města, přes jakési šedé podnikatelské mezidobí po roce 1989, kdy bylo třeba vzhledem k boomu odběratelů (a bezstarostnému utrácení úspor?) přibrat první zaměstnance (Kaňovští tehdy fungovali “dvacet pět hodin denně“ a zdaleka nedokázali naplňovat poptávku) se v roce 1992 jejich práce stala oběma standardní živností. Po různých horších i lepších vlnách dnes také výrazně pociťují stávající ekonomickou situaci.

Po odborné stránce je vedle – z pohledu běžného neznalého zákazníka a „standardní“ keramické produkce – potřeba upozornit na historicky základní a dlouholetý inspirační zdroj produkce manufaktury Kaňovských. Abych ale neopisoval: o Habánech, novokřtěncích, východiscích a inspiračních zdrojích pro ornamentalistiku jihovýchodní Moravy možná lépe mrknout na fundovaný článek z národopisného Malovaného kraje:

http://keramika.hodoninsko.com/2618/napsali-o-nas-/

Nejen kvůli aktuálním výrokům politiků si paní Alexandra zkoušela pár dnů psát, jak a co vlastně jejich práce opravdu obnáší. Fyzicky strávený čas, opakované formuláře tam a tady, poštovné a balné státu i zákazníkům… Daně a odvody tomu a tamtomu, co vás nemají problém popotahovat a postihovat, i když problém vznikne na jejich straně. Samozřejmě se propracovala k jakési stěží minimální mzdě vzhledem k času strávenému vlastní tvorbou i vším ostatním kolem. Když ona ta práce ale prostě pro některé není jen o penězích, vlastních či cizích.

Přes veškerou aktuální situaci v dílně vznikají stále nové a nové kousky keramiky. Jak běžné, tak individuální vzory. Vedle zaměstnanců pomáhají i syn a dcera, kteří se ale věnují i filmu či fotografii. Viz např. „Vytáčení habánského džbánu a malování kopie habánského talíře“:
http://youtu.be/LchFbfWf2Ic
Každý člen rodiny má zkrátka i své individuální cesty uplatnění.

Když při pracovní nebo soukromé cestě či výletu použijete některý z níže uvedených kontaktů a sjednáte si schůzku, uvidíte, co a jak vzniká v rodinné dílně v Dubňanech. Určitě zbytečně neztratíte čas a třeba najdete odvahu si něco sami v dílně vyzkoušet.

Autor: Zdeněk Bařina
(http://regionrevue.eu/cz/view.php?cisloclanku=2013040002&nazevclanku=kanovsti-a-jejich-keramika)