Natellka se ptá a krivkat odpovídá.

Dobrý den, vítejte u čtvrtého dílu zcela nové série rozhovorů, dnes s Kateřinou Křivohlavou, alias krivkat.

Také dnes můžete využít příležitosti a do půlnoci s dotazovanou živě chatovat.
 

Ahoj, Katko, trošku si tě vyzpovídám:  

1. Co považuješ za největší úspěch ve své tvorbě?

Za svůj největší úspěch považuji, že se ke mě zákazníce vrací, beru to jako důkaz toho, že svou práci dělám dobře. Ale radost mám samozřejmě z každého, kdo si z té obrovské nabídky na fleru vybere právě mé zboží.

2. Čím je tvá tvorba jedinečná a čím se lišíš od konkurence?

Když jsem uvažovala o vstoupení na fler, bylo zde bezpočet profesionálních dráteníků, kteří však až na pár výjimek drátovali z mědi a černého drátu. Abych se odlišila, zaměřila jsem se na chirurgickou ocel. Je méně tvárná a více pruží, proto se s ní nepracuje tak dobře a některé věci s ní opravdu nejdou (např. klasický wire-wrapping nebo pájení, tím by ztratila své hypoalergenní vlastnosti), ale zase nabízí jiné možnosti při tvoření šperků a ty pak mohou vypadat jinak. Také jsem jednou z mála, kdo nabízí širokou škálu bižuterijních komponentů pro alergiky na nikl. V poslední době se zaměřuji hlavně na výrobu bižuterijních komponentů na zakázku podle návrhů zákazníka.

                                  První práce na zakázku: zákaznice si přála vytvořit kopii oblíbeného přívěsku

                                                  Přípravná fáze                                          ...a výsledek

3. Máš nějaké umělecké vzdělání?

Kdysi jsem měla umělecké ambice, možná i proto jsem se začala učit francouzský a šla studovat do Francie. Z francouzských hodin dějin umění čerpám dodnes. Otevřely mi oči a naučily vidět a chápat umění zcela jinak, nově. Zjistila jsem však, že dnešní "vysoké" umění už neřeší barvy, světlo, kotrast a strukturu, ale spíše upozorňuje na filozofické problémy dneška a hledá odpovědi na existenciální otázky. Na to jsem se necítila a na užité umění mě tenkrát bohužel nikdo nenasměroval. Po návratu domů jsem zkoušela pokračovat ve studiu dějin umění, ale způsob, jakým se u nás vyučují, jsem nerozchodila, a tak jsem vystudovala překladatelství a tlumočnictví.

3a. Jak jsi se dostala do Francie?

Krátce po revoluci, v patnácti letech, jsem dostala možnost jít do Francie studovat na gymnázium (lyceum). Dostala jsem se tak na tři roky do jihofrancouzského Nimes, města s více než dvoutisíciletou historií, a domů jezdila čtyřikrát do roka. Ze dne na den jsem začala žít ve světě, který mí rodiče neznali a nemohli mi v mém rozhodování příliš poradit. Naučila jsem se samostatnosti i odpovědnosti, protože jakákoliv klukovina mohla znamenat, že mě pošlou zpátky. Rázem jsem také začala žít ve společnosti zmítané problémy, které k nám dorazily až o deset let později. Myslím, že tento pobyt měl zásadní vliv na to, kým jsem.

4. Jak tě napadlo prodávat na fleru?

Byla jsem na rodičovské už několik let a vadilo mi, kolik času jen tak nečinně prosedím při hlídání dětí, které sice potřebují, abych byla na blízku, ale zároveň si vystačí samy. Myslím, že to začalo v koupelně, kde se mé děti vydržely cákat i půl hodiny. Líbila se mi myšlenka, že ten mrtvý čas nějak zefektivním. Tenkrát byla na fleru velká poptávka po hypoalergenních náušnicových háčcích, kterými se nikdo ze zavedených dráteníků-šperkařů moc nechtěl zdržovat. A tak jsem to zkusila.

4a. ...a jak jsi se od háčků dostala ke šperkům?

Chtěla jsem také dostávat pochvalné komentáře, zvednuté palce a tleskající usmíváčky. Bižuterijním komponentům se moc nedávají.

5. Co tě v tvé tvorbě inspiruje? 

Co se týče bižuterijních komponentů, tak tady se čím dál více orientuji na výrobu na zakázku. Inspirují mě samotní zákazníci, kteří něco potřebují a hledají. Ráda odpovídám na poptávky a ještě raději jsem, když se někdo obrátí přímo na mě. 

Návrh

Realizace

Hledání formy

Prodejní výrobek musí být bezvadný, a to nebývá napoprvé...

6. Na kterou fázi tvorby a prodeje se těšíš nevíc a nejmíň?

Největší radost mám z toho, když vyřeším nějaký technický oříšek - když přijdu na to, jak "to" udělat, aby to drželo a vypadalo to hezky. Nejméně ráda mám balení. (Když najdu vhodnou krabičku a odměřím baličák, nemůžu najít nůžky a lepicí pásku. Pak balíček zabalím, ale zjistím, že jsem tam zapomněla dát fakturu. Pokud jsem tam fakturu vložila, tak jsem zase zapomněla vyplnit si průvodku a nevím tedy, jakou adresu napsat na balíček. Při vypisování adres na balíček a na průvodku přijdou děti a něco chtějí, místo příjmění pak vypíšu název ulice nebo jméno zkomolím. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem při opisování adres z průvodky prohodila dvě zásilky.Obě zákaznice naštěstí byly chápavé a balíčky si přeposlaly a já jim pak zpětně uhradila poštovné.) 

7. S čím při tvoření nejvíce bojuješ?

Nejvíce bojuji s tím, že když mě něco napadne a hořím nedočkavostí, až to vyzkouším, musím často nejprve dokončit něco jiného, co mě však okamžitě přestane bavit. A když pak mám čas, tak se mi do realizace nápadu už zase nechce, protože se mi to zdá zdlouhavé a výsledek nejistý. Takže asi s vlastní netrpělivostí a leností.

8. Kolik místa pohlcuje tvá tvorba?

Když přijde velká zakázka, tvořím tam, kde zrovna jsem: přes den v pokojíčku u dětí, při koupání dětí v koupelně, večer v obýváku u televize.

Docela užitečná pomůcka je drátovací destička (wigjig) - umožňuje snadno a rychle tvořit pravidelné tvary. Myslím, že pro toho, kdo s drátováním začíná, je to velmi užitečná vychytávka. Není však snadné s její pomocí vytvořit něco opravdu originálního. Nekonečným problémem každého dráteníka jsou dobré kleště - ač jich mám už několik od každého druhu a některé i opravdu drahé - ty své zamilované dokonalé kleště jsem ještě nenašla. Nakonec se ještě pochlubím se svým gizmem, které je vyrobené ze stoličky po pradědečkovi a z drátu od deštníku, který jsem dostala přes plot od pana souseda-kutila (je plně funkční!).

10. Čeho by se měli vyvarovat ti, kdo s tvou technikou začínají? 

Základem drátování je uzavřené a krásně kulaté očko. Zní to banálně, ale je to opravdu nejčastější začátečnická chyba. Dalším známkou začátečníctví je drát s různými otlaky od kleští. No a samozřejmě snaha tvarovat drát prsty.

11. Ukáž nám pro srovníní foto prvního výrobku a některého z posledních?

                                                                        Jedny z prvních výrobků:

                                                                           Práce z poslední doby:

11. Jaký materiál bys nikdy nepoužila a s čím naopak ráda děláš?

Dělám výhradně s chirurgickou ocelí, ze které jsem naprosto nadšená - dostanu ji ve třech tvrdostech a mnoha průměrech. Chová se vždy stejně a je nezničitelná: nečerná, nežloutne, neošoupe se, ani neoloupe, je pevná a krásně drží tvar, dokonce je těžké jí i ukroutit, nevadí jí voda, ani sluníčko - zkrátka ideální materiál pro mě. Dále miluji polodrahokamy a také širokou barevnou škálu českého rokajlu a nádherné vinutky. Nikdy bych asi nepoužila běžný bižuterijní kov a plastové korálky.

12. Kolik času věnuješ své tvorbě a kolik času bys jí chtěla věnovat?

Tvořím hlavně po večerech a přes den, když mě děti zrovna nepotřebují. Až malá nastoupí do školky, ráda bych tvoření věnovala volná dopoledne.

Při výkonu zaměstnání

13. Chtěla by ses tvořením živit?

To nevím, ale ráda bych to vyzkoušela.   

14. Kolik je ti biologicky let a na kolik let se cítíš?

Je 34 a cítím se na 34. Někdy se ale chovám jako puberťák.

15. Než jsi objevila tvorbu, kterou se zde prezentuješ, co tě bavilo?

Dříve jsem zkoušela snad vše, o čem jsem se dozvěděla. Mou trvalou vášní však byla (a stále je) textilní tvorba. Hlavně šití (oblečení i patchwork), ale i paličkování, tkaní, drhání, různé druhy barvení textílií a malování na hedvábí a samozřejmě pletení a háčkování. K tvorbě mám ale "velmi tvůrčí přístup" - látky mám roztahané po celém bytě, a než to dokončím, nevnímám ubíhající čas ani svět kolem sebe (zvonící telefon či hladovějícího manžela). Manžel to čas od času vydržel, s dětmi jsem si to ale nedokázala představit - a tak jsem hledala něco časově i prostorově méně náročného. Od chvíle, kdy jsem zjistila, že drátovat lze jen s trojemi kleštěmi, kusem drátu a pár korálky, vyhrály dráty. Těším se ale, že až bude více času, k látkám se zase vrátím, na rozdíl od oceli totiž voní a hřeje.

Velkopáteční vazba inspirovaná trnovou korunou

17. Když netvoříš na fler, vyrábíš něco jiného a případně co?

Každý týden dělám vazbu do kostela, a protože jsou květiny drahé a kostel velký (tudíž malý pugét je z poslední lavice neviditelný), květiny k řezu si sama pěstuji. Dále píšu žádosti o granty pro několik neziskovek. Občas něco překládám nebo tlumočím. Příležitostně muzicíruju. A těším se, že až děti odrostou, budu zase pořádat kreativní kurzy pro děti i dospělé.

Mým hlavním koníčkem je přicházet věcem na kloub a učit se stále něčemu novému, proto nejraději čtu příručky, učebnice a odbornou literaturu. Co se týče oborů, nejsem vybíravá. V poslední době to bylo např. zahradničení, stará řemesla a historie. Zároveň jsem dost ctižádostivá, takže když se do něčeho zakousnu, jen tak se toho nepustím. Knížkou o drátování začalo mé laškování s drátky, které vyústilo v komerční výrobu šperků, a návštěvou archivu zase začalo mé "historické bádání", které zatím vedlo ke dvěma výstavám a knize, kterou jsme si s manželem sami napsali, (s pomocí fotografa, grafičky a sponzorů) vydali a která byla do tří let beznadějně vyprodaná.

Instalace autorské výstavy ke stému výročí frýdeckého evangelického kostela v květnu 2010

19. O čem kniha je?

Věnujeme se v ní historii malého dřevěného evangelického kostelíka na valašské Velké Lhotě, který je svého druhu jediný na světě. Do shromažďování materiálu a psaní jsem byla naprosto zažraná. Jsem moc ráda, že výsledek stál za tu snahu. Kniha získala památkářské ocenění, inspirovala Českou televizi k několika dokumentům o kostele (poslední z loňského podzimu můžete shlédnout zde) a přispěla k tomu, že byl kostel v roce 2008 prohlášen za národní kulturní památku.

Baví mě ohlížet se za životy konkrétních lidí a pozorovat, jak jejich snahy a rozhodování zapadaly do běhu událostí nebo na něj naopak narážely. Tito lidé, stejně jako my, nevěděli, co přijde zítra, a zda je lepší určité své rozhodování a jednání uspěchat nebo je raději pozdržet. My už dnes víme, co přišlo, a jak to s nimi a jejich tužbami dopadlo. A právě to mě baví sledovat, jak se blíží začátek 1. světové války, a někteří budují o stošest a jiní váhají a čekají na lepší časy (které pro ně pak třeba už ale nikdy nenastaly). Historie mě učí žít naplno v přítomnosti a neupírat se k vizím, toho co bude (to stejně nikdo z nás neví). Učí mě, že nemůžu žít tak, jako že se mi zítra nemůže nic přihodit. Učí mě pokoře, když se mi daří, a naději, když mi nic nevychází, protože hranice mezi úspěchem a fiaskem je velmi tenká a často leží mimo nás. A také mě (jako ženu a matku dvou dcer) učí vážit si doby, ve které žijeme.

21. Bez čeho nebo bez koho nemůžeš žít?

Nechtěla bych žít bez radosti a naděje a tu dávají mé děti, víra v Boha a možnost svobodně se realizovat.

22. Kde bys chtěla žít, kdybys nežila tam, kde nyní žiješ?

Vím, že bych nechtěla žít v zahraničí - i když jazyk ovládám dobře, kulturní bariéra zůstává. Kočka leze dírou, Krteček a Cimrman ze mě navždy dělají cizince. V Česku se mi zase stýská po středomořském klimatu.

23. Jaké ti chutná pivo?

Nejsem pivař. Poprvé jsem alkohol ochutnala v jižní Francii, takže mám citový vztah k Bordeaux. Pivu jsem přišla na chuť až někdy před třicítkou. Piju jen světlé. Ač pocházím z Plzně, doma pijeme Bernarda.

Děkuji za rozhovor.

Pokud Vás ještě něco zajímá, tak se prosím ptejte a já se vám pokusím odpovědět...

Tady najdete minulé rozhovory s Bijioux , s Monnou a Natellkou

Další rozhovor vyjde 6. dubna, tentokrát se bude krivkat ptát a andělika odpovídat.