Bylo jedno kolik mi bylo let, bylo to tak každý rok. Tedy od doby, co jsme měli doma na Vánočním stromečku elektrická světýlka a co jsem bydlela u mých milovaných rodičů. Každý večer od 25. prosince (24. jsem měla jiné "starosti") do ... hm, prostě dokud měl stromeček většinu jehličí, jsem se vykrádala ke stromečku se slovy: "Mi se ještě nechce spát, budu si chvíli číst. Neboj mami, nezapomenu ho zhasnout."

Jako dítě jsem strašně nerada četla, četla jsem hodně pomalu... Ale když svítili na stromečku barevná světýlka, bylo to jiné. Lehla jsem si na koberec, těsně pod stromeček, světýlka byla to jediné, co svítilo, bylo to nádherné. Chvíli jsem si četla a pak jen vnímala vůni jehličí a krásu světýlek a ozdob, které se krásně blyštěly. Prohlížela jsem si různé odlesky světýlek, sundávala ozdoby, které určitě byly na hraní protože vypadali jako letadla, mašinky, košíčky nebo jen měli nejrůznější tvary a kterých bylo na stromečku opradu málo - skleněné korálky pospojované do nejrůznějších tvarů. Někdy jsem i usnula (dost často). Probudilo mne až ochlazení. Stromeček jsem shasla, šel spát a já také.

Dobrou noc.

PS: a co myslíte dnes? I dnes se vykrádám ke stromečku (doma u nás nebo doma u mých rodičů) a užívám si chvíli ticha a světel pouze z rozsvíceného stromečku. Svého zlozvyku se nikdy nevzdám.

PSS: a ty nejkrásnější Vánoce - když se sejdeme celé rodiny u mých rodičů, to jsou pro mne ty opravdové Vánoce. A že je to třebas 22. prosince (jako loni)? Nebo 26. (jako letos)? Nevadí, to je pro mne ten opravdový Štědrý den.