Tak to vypadá, že k opěvování krásy mých výrobků opět nedojde, soutěže vyhlašovat nebudu, senzační slevy se nekonají... Mé dnešní téma je opět o něčem úplně jiném...

Jako snad každá žena vítám změnu ročního období panikou, neboť nemám co na sebe. I řekla jsem si, že tomu lehce odpomůžu. Vždyť stačí oběhnout několik slibných obchůdků a budu se pyšnit vkusnými a mé bujné vnady podtrhujícími svršky.

Vbíhám do prvního kšeftíku plná sebeodhodlání a dobré víry a po marném přehrabování nesmyslnými konfekčními velikostmi 38 a 40 konečně nacházím šatky, nad kterými mé srdce v rozměrném těle plesá. Tak jen si je pro jistotu zkusím...

Vcházím do kabinky k tomu určené a ouha - prostor metr na metr, na stěně visí mírně zakalené zrcadlo a jeden značně se kývající háček. Na ten věším ramínko se šaty, kabelku pokládám potupně na zem a pomyslím si, že ženy, které si nedejbože přijdou něco vyzkoušet v zimním období, musí svůj kabát pravděpodobně držet v zubech... No nic. Začnu odkládát své svršky a při sundávání kalhot vrazím zadkem do chatrné stěny kabinky, až to zaduní...

 Když pak můj zrak padne na sice oprýskané, nicméně ještě dost přesně zobrazující zrcadlo, legrace mě opouští. Také jste si všimly, že v tvrdém svitu zářivek naše sluncem nepolíbená těla nevypadají právě lichotivě a že každý faldík nabývá obludných rozměrů? Raději rychle sahám po slibných šatečkách a právě, když jsem ve fázi To-by-by-lo-a-bych-ty-ša-ty-přes-ty-pr-sa-ne-dos-ta-la, uslyším spolu s větou "Tak jak vám to je, mladá paní?" hrozivý zvuk rozhrnovaného závěsu. Očím nejen pobavené paní prodavačky se naskytne pohled na mé vlnící se tělo v potupné pozici s pažemi vztyčenými a sukní končící někde nad pasem...

 Vztekle vyrvu dámě závěs z ruky, zatahuji jej, servu nemožně mrňavé šaty z hlavy a bleskurychle se oblékám. Źe to přitom opět zaduní, až se skoro kabina převrátí a navíc si ještě pošlapu kabelku, to už je mi dost jedno. Prchám...