O tom, že se možná bojíte.. jen proto, že neznáte..

Také se rádi bojíte? Já nemusím žádné krváky, na ně tedy moc nejsem:) Zřejmě prostě nedokážu ocenit práci s kamerou snímající záplavy krve.. Něco  jiného je takové lehké mražení v zádech z tušení něčeho neznámého a zároveň nevyhnutelného, dosud utajeného.. uááá, bojíte se?:) Když v takovéto vypjaté chvíli na mě Petr položí ruku (samozřejmě schválně!:), můj obvykle nízký tlak se zhoupne do výšin a já nemám daleko k infarktu:)… ale bojím se fakt ráda!:)

Je to pár let zpátky, co se nám do práce „vloupal“ netopýr… No, netopýr:)…spíš to byl netopýrek. Když jsme se to ráno uviděli, myslím, že byl vyděšenější než já:) Tedy nechci být přehnaně sebekritická:), ale myslím, že s tak zvláštním stvořením, jako jsem byla pro něj v tu chvíli já, se za svůj život možná ještě nesetkal:) Pípal a pískal nahoře na okně a já jsem uvažovala, jak ho přesvědčit, aby z té pětimetrové výšky slétl. Babo raď! Jak něj a přitom nevystrašit? Začala jsem zjišťovat, telefonovat, bloudit a hledat na internetu. Bylo nám doporučeno netopýrka odchytit:), schovat do tmavé krabice s přístupem vzduchu a počkat do večera na vypuštění… Lehce se řekne, ale už jste někdy chytali netopýra? No, nakonec se podařilo… a já tehdy poprvé viděla „opravdicky“ živého netopýra… oči jako korálky a ze všeho nejvíc byl legrační:) A hlavně zachráněný:)

Předčasem jsem viděla v televizi reportáž o „panelákovém chovateli“ jednoho tohoto zajímavého zvířátka. Dotyčný pán poskytoval svou koupelnu jako útočiště párku netopýrů, které zachránil před více než patnácti léty z jídelníčku jedné restauraci v Číně. Jeho žena je při rozmluvě láskyplně:) oslovovala bobišci:)

Po nějaké době jsme byli poprvé v novém pavilónu, který v naší zoo otevřeli. Je to pavilón netopýrů a jiné noční zvířany.. Netopýři si volně poletovali prostorem, každou chvíli Vám některý profrčel:) nad hlavou. Jeden z nich si to špatně nasměroval (propočítal?:) a přistál asi jen metr nad zemí. Věřte nebo ne, ale hladit netopýra je něco jako hladit kočku po zádech:)

Netopýra jsem tedy poznala opravdu zblízka, také už o něm více vím… a když o nich teď přemýšlím, marně v nich hledám „to něco“ strašidelného, které jsem v nich dříve viděla…

A zkoušeli jste třeba pohladit takového hada? Znám slečnu, která hady chová. Když byl jeden z nich ještě malá hadička:), jela ho ukázat jinému „hadologovi“:) přes půl republiky a s hadičkou:) spala v jednom spacáku, aby nenastydla…. Nemyslím tím tu slečnu:)

Při naší minulé návštěvě u známých, mi jejich Milánek, který je právě v upovídaném:) období, podrobně ukázal celý jejich byt. Vím přesně, kde má postýlku, kam schovávají oblečení na zimu, kde jeho tatínek nechává ponožky:)…také vím, kde mají sklípkany! Vážně jsem si je pohladila! Ještě v období před „netopýrem“, bych řekla, že nikdy! Ale přeci před takovým malým klukem:) nebudu pištět!:)

Už jsem tu někde psala, že máme doma leguána. Kdo ho vidí prvně, často na něj kouká, když ne skoro se strachem, tak skrz prsty:) My doma však víme, co v něm máme:) Rozhodně to není žádný morous a netykavka, jak by se mohlo zdát:), když ví, že se je mezi „svými“, je to velmi společenskej mužském:)

Když totiž lépe poznáte něco, čeho se bojíte, přestáváte se bát… Kdybych to jen věděla dřív!:( Strašně, ale opravdu strašně, jsem se bála čerta a Mikuláše! Naši nás nimi nikdy nestrašili, ale já si ještě teď vybavuji pocit, který jsem měla v pěti letech… strachy nemůžu promluvit, stojím na chodbě, někdo dupe po schodech a zvoní… Každé dítě je jiné, můj bratr čertům odmlouval…a taky lhal! Prý nezlobil!:) Já jsem se bála tak, že je za mnou ani nikdy nepustili, viděla jsem je jen přes okno nebo klíčovou dírkou:) Jsem ráda, že to naši tak nějak rozumně pojali:) a vždycky jim podstrčili mého nebojácného bratra:) Jak už jsem psala - lépe poznejte, čeho se bojíte… a budete se bát míň! Ale ta práce – není lehké odhalit v pěti letech v čertovi souseda!

Vzpomínám si na jednu z knížek o Gabře a Málince, které jsem jako dítě četla. Už nevím, která z nich se tak bála moc bála ředitele ve škole. Ale pamatuji se, jakou dostala radu: „Představ si ho v noční košili a čepičce". Zabralo to!:) Dovedete si představit někoho, kdo v takovém úboru nevypadá tak nějak lidsky legračně?:)

Už jsem psala, bojím se ráda… Tedy mám namysli takovéto bezdůvodné bání se u televize:), okusujete si málem nehty:), hezky pod dekou a víte, že to dopadne, když né dobře, tak aspoň dospějete k vysvětlení záhady… Přeji všem, ať se v životě bojí jen toho, co neznají… protože takového strachu máte možnost se zbavit… a taky Vám přeji (a sobě taky:), ať se nemusíte bát o nikoho blízkého…uf, a až potkáte někde vyděšeného netopýra, který před Vámi potkal kočku.. nebo se mu stalo něco jiného nepříjemné, tak zachraňujte! Kromě toho, že je krásnej a rodinný typ k tomu:).. je i chráněný!  Na závěr upozornění – prosím raději se s ním nepokoušejte mazlit - jako to dělám já:) - mohl by Vás kousnout = nebezpečí vztekliny.  

Jinak - pokud si nebudete vědět s něčím rady při zachraňování těchto krásných zvířen - www.ceson.org

Pokusím vložit pár fotek "našeho" v pořadí už druhého zachraňovaného netopýra. Prosím - seznamte se.. a už se ho nebojte:)