O závislosti aneb Co se dá stihnout, když nezapneme počítač

Poslední měsíc jsem strávila zavalena knihami, hrnky s dopitým čajem, kávou s bolestí v ruce od neustálého datlování. S otevřenou náručí jsem uvítala "nutnost" jít vybírat dárek. Předem jsem zavrhla možnost věnování šperků: 1. Neznám natolik vkus obdarovávané, abych se trefila, 2. Ochudila bych se o možnost na chvíli změnit prostředí. Tak jsem se vydala na lov. K mému překvapení jsem shledala, že po měsíci izolace mezi dvěma stěnami se ze mě stal misantrop. Z koho by ne, když shání dárek v pátek odpoledne...

Avšak jsem se také dočkala překvapení. Úžasem jsem polykala, že v parku kvetou sedmikrásky a pampelišky, na trhu se to hemží barvami, čerstvým špenátem, svěžími ředkvičkami a vůní narcisů. Safra, málem jsem to jaro zaspala... Jak to, proč?

Protože jsem měsíc bušila do počítače! Ne, ne, to je chabá výmluva. Samozřejmě jsem i odpočívala. Ale během odpočinku jsem stále koukala na obrazovku. Ano, koukala. Koukala na to, co vyrábí ostatní, vzdychala, už abych mohla vyrábět taky, kontrolovala na facebooku, co dělají kamarádi a kde byli přes víkend... A tiše záviděla, že na nic z toho nemám čas. Zpětně soudím, tohle nebyl odpočinek.

Po té, co jsem objevila odznáček fler týmu "Jsem závislý a nechci se léčit" mi blesklo hlavou, že tento odznáček nosit nechci, že se chci léčit. Kdybych měla počítadlo hodin strávených "zevlováním" na internetu, zřejmě by mě trefil infarkt. 

Teď nemám na programu plození mouder, ale soukání mouder jiných mudrců do hlavy.  A tak jsem ráno odmítla automaticky zapnout počítač a zkontrolovat, co je kde nového. Výsledek se dostavil záhy. Jsou jím dva koše vypraného prádla, umytá podlaha, devět párů nových naušnic, šaty na něž jsem se dlouho těšila, střih na sukni a procházka s objevem, že na konci ulice kvetou magnolie. Tak teď se jdu vrhnout na to soukání.

Myslím, že zapínání počítače budu odkládat častěji.