Ohlédnutí za rokem 2010

Celková bilance. Tento blog nejspíše nebude nikdo číst, protože jeho obsah je více osobního charakteru než ohlédnutím za mým ročním působením zde na Fleru. Přesto má smysl, abych ho napsala.

Na Silvestra míváme pocit, že rok utekl jako voda, ale dokud jsme jej žili, často se vlekl a leckdy se zdál nesnesitelný. Chcete-li, zvu Vás dále do útrob svých zážitků - srovnávejte, jak běžel můj rok a jak jste ho prožívali vy.

Leden

V lednu jsme vstoupili do nového roku jako do totálního chaosu: Úderem první vteřiny prvního pracovního dne mně skončila rodičovská dovolená a měla jsem nastoupit do práce. Leč. Už delší dobu jsem věděla, že můj zaměstnavatel nejspíše brzy skončí. A snažila se najít nějakou práci. Ani ťuk. A tak jsem se odevzdaně vydala do kanceláře podepsat výpověď. Jednání dopadlo kupodivu dobře, dohodli jsme se na vyplacení odchodného. V tu chvíli jsem ještě neměla tušit, že ho nikdy nespatřím. Spadl mi jeden kámen ze srdce a hned druhý, když mi volal manžel, že sehnal místo ve školce pro mou dceru.

Únor

I začátek druhého měsíce byl poznamenán nervozitou, zoufalým nedostatkem financí a intenzivním hledání práce. Zatímco jsme zápasili s každou korunou, zjednaní dělníci a řemeslníci proměňovali sousedící prostor, pořízený na hypotéku, v součást našeho budoucího, většího bytu. Tmavou skvrnou byl fakt, že první splátka odchodného nedorazila a má ex-šéfová vše komentovala velmi nedůvěryhodně. Snažila se oddálit mé další kroky, aby mi na konci měsíce přišla zpráva o vstupu společnosti do likvidace, pro mne již minimální šance získat to, co mi podle smlouvy náleží. A že byla náležitě křivá, upravila můj druhý zápočtový list (první jsem musela reklamovat) tak, že jsem výpověď převzala v době svého pracovního volna, jen aby mi nemusela zaplatit jediný den pojištění. Díky tomuto fórku mi vypočítali na ÚP podporu ve výši dva a prd koruny po dva měsíce a v dalších měsících jeden a žádná celá nic koruny. Zavedli jsme proto drastická šetřící opatření... A v tomto okamžiku nám přichází oznámení od do té doby pro nás naprosto neznámého exekutora, že exekuuje oba naše byty, poněvadž manžel před patnácti lety nezaplatil pokutu ve výši několika stovek korun, vymáhá pan exekutor nyní částku ve výši několika desítek tisíc...

Březen

Zhroutil se mi svět. Veliká krize. Manžel myslím ani dodnes nechápe, jak moc mě to vzalo. Obrátil se pro řešení k rodičům. Doufám, že to bylo opravdu naposled. Mám velký vztek. Jsem zoufalá. Viděla jsem to tak, že ať si prodá auto, nebo co já vím. Skoro nejíme, žijeme ze dne na den a čekáme zázrak a ten nastal. Konečně na konci března nastupuji do práce. (Jak se později ukáže, je to práce skvělá.) Vlastně jenom díky skutečně velké náhodě - na ÚP jsem uvažovala o rekvalifikaci, vystála si frontu navíc, popovídala si s paní referentkou a místo rekvalifikace mi vytiskla čerstvý dopis, že hledají místo, pro mě jako stvořené... Nicméně výše platu ani nedorovnala ztracený rodičovský příspěvek, ale i tak, aspoň něco.

Duben

Rekonstrukce zuřivě pokračuje. Nyní již postoupila do našeho bytu, který se tím pádem stává neobyvatelným. Rozstěhováváme se. Zatímco manžel bydlí na druhém konci Prahy u svých rodičů, já se vracím ke svým rodičům do Středočeského kraje, a do své čerstvě nalezené práce, kterou mám obrazně řečeno za rohem musím dojíždět padesát km. Brzy na mě padá péče o celou domácnost mé matky a dobíhají mě všechny staré úzkosti a stresy. Chci pryč. Pryč! Snad to bylo i k něčemu dobré. Chci domů.

Květen

Už nemám na další traťový lístek. Sestěhováváme se všichni k manželovým rodičům. Bydlíme tam půl měsíce všichni v jedné místnosti - v obýváku se stále puštěnou televizí. Tam si pod dohledem tchyně a její permanentní společenské konverzace dělám přípravy a opravuji písemky. Nemáme absolutně žádné soukromí. Už druhý měsíc jsme v provizoriu. Jsme oba s manželem děsně vyčerpaní. Dcera pochopitelně ze školky nosí jednu infekci za druhou. Musíme to rozseknout: naši stavaři jeden den dvě věci spraví a jednu rozbijí, co se potom musí zase opravit. Vyhodíme je. Vracíme se do "nového", spojeného bytu. Je to v podstatě staveniště. Ale manželova matka nám opět velmi pomohla, místo aby nám zapůjčila plotýnkový vařič, raději nás založila, abychom si do nové kuchyně mohli pořídit indukční  varnou desku. A také nám půjčí na podlahovky do obýváku.

Červen

Jsme plní optimismu: krok za krokem se vše barví do růžova. To nejhorší snad máme za sebou. Prázdniny se blíží, na krku je příjemný teplý den. Den jako stvořený pro koupání, ale na to my nemáme. Tak se alespoň projdem v parku a promyslíme, jak to všechno uděláme. Vracíme se z krásné procházky. Šok. Nějaký milovník zvířat nakrmil našeho psa kusem masa s kostí a ten se teď v sobotu večer dáví, až mu lezou oči z důlků. Nevíme, co s ním. Objedeme postupně tři veteriny. Až k půlnoci se psovi dostane pomoci - operace rozříznutí břicha, žaludku a vyjmutí kosti, nejspíše prasečího kloubu. Už jsme mysleli, že snad bude po něm. Úleva. Účet: dali jsme jim všechno, co jsme v poslední době ušetřili, plus něco navíc, co nám pak chybělo a ještě jsem si musela půjčit částku přesahující deset tisíc korun od své babičky. (Dodnes ji splácím.) Stává se ze mě veterinární zdravotní sestra, pečuji o pejska doma, sama mu dávám kapačky a injekce.

Červenec

Konečně prázdniny. Jsem plná optimismu, protože teď už konečně vím, že práci budu mít i v září. Nemusím se bát. Ale jinak na nic nejsou peníze. Beru to statečně. Dceru odvezu na týdenní pobyty k babičkám a zatím dodělávám na tom našem "staveništi", co se dá. Brousím, smirkuji, kytuji a lakuji všechna futra a rámy. Manžel zamalovává zdi, pomáhá mi, chodí do práce. Dorazí konečně všechny písemnosti k zastavení exekucí.

Srpen

Jedeme na prázdniny do domu mých rodičů, kteří odjíždí na dovolenou. Manžel jezdí do práce, takže jsem tam sama, s dcerou i starou babičkou na krku. Nikam moc nemůžeme, bazén ani kino nepremává a venku je hnusně. Ale jinak je všechno fajn, tvořím pro Fler a těším se na září. Přijde konečně účet za rekonstrukce. Vypadnou nám oči z důlků. Ale co, říkám si, ať si to manžel domluví, jak umí, ať je zas jednou nervózní on.

Září

Rozkvete orchidej, kterou jsem dostala darem na svém posledním působišti od dětí během rodičovské. Je to dobré, bude se mi dařit. Pokvete půl roku. A taky že ano, všechno jde výborně. Mám větší úvazek i plat než posledně.

Říjen

Začínám jednat se spořitelnou o další půjčce. Vidím, že taková procházka růžovou zahradou to zas nebude. Konečně mohu začít splácet pejskovu operaci. Pohlcují mne každodenní starosti a problémy. Ale jsem konečně optimistická, nějak bylo, nějak bude.

Listopad

Má dobrá nálada trvá. Na konci měsíce vyřídím všechny záležitosti se spořitelnou. Tvrzeními své poradkyně o tom, že mi chybí nějaké dokumenty a že půjčku nedostanu se vůbec nenechávám vyvést z míry. Nakonec všechno dobře dopadne. Jednání s věřitelem - švagrem - nechávám plně v rukou manželovi. Ať dělá, co umí. Pro nás je výhodné nespěchat a zadlužit se až v úplném závěru roku. Holt to švagr musí ještě chvíli vydržet.

Prosinec

Má dobrá nálada trvá. Švagr dostal zaplaceno přesně poslední den v listopadu, aby si již v tomto měsíci mohla spořitelna inkasovat úroky z mého účtu. Co nadělám, kalendář je kalendář. Těsně před Vánoci dostávám nečekanou zprávu: Manžel si našel ještě jedno zaměstnání. To by samozřejmě pro nás bylo dobré. Jak to ale bude zvládat? Jak to budem zvládat všichni? To ví jen rok 2011.

A tak mi závěrem přejte, ať je rok 2011 pokud možno klidnější, než rok 2010, a ať je hlavně šťastný a spokojený. A já na oplátku přeju Vám, aby se Vám vše, co si přejete, v tom novém roce 2011 splnilo! Hlavně v dobrém!

Vaše motiff