Pařížská 16- Domov nebo Prada?

Vyrůstala jsem v krásném secesním bytě plném obrazů, knih, umělců, intelektuálů, kamarádů a spolužáků. Neexistovaly mobily ani internet a tak náš byt v Pařížské, uprostřed Prahy byl místem, kde se přirozeně setkávali lidé, kteří prostě "šli kolem", nebo chtěli jít kolem. Máma je výtvarnice, táta byl překladatel, sestry byly v pubertě a já studovala jako první "porevoluční" ročník na Filosofické fakultě. Vzpomínám na náš byt, jako na místo setkávání mnoha lidí, různých generací, kdy člověk kolikrát nevěděl kdo je zrovna na návštěvě ve vedlejší místnosti u mámy, sester nebo táty...mezi tím běhaly dvě rezavé kočky, obrovský silně individualistický Žahour a droboučká submisivní Pucina. Takto jsem ve dvaceti definovala "domov", jako tento byt, kterým procházelo tolik lidí, emocí i kolikrát složitého a rozporuplného hledání sebe sama.

Odstěhovala jsem se ve 22 letech do Českého Krumlova, to město mi tenkrát přišlo jako to nejkrásnější místo kam bych mohla z Pařížské odejít. Na Krumlově mě fascinoval pocit ,že se tam zastavil čas. Jako by minulost, současnost i budoucnost tohoto města byla cítit v jednu chvíli, v jednom bodě, ted´... Bavilo mě představovat si ,že v těchto místech , kde jsou třeba obchody, restaurace,žili lidé své každodenní životy. Co z těchto osudů a životů v těch místech zbylo? Nebylo to hmatatelné, přesto jsem měla pocit, že  ta energie minulosti je stále všudepřítomná... Například jsem prodávala v obchodě, který byl plný gotických fresek, protože to původně byla středověká kaple, strop byl plný andělů! Místo ztratilo svůj původní účel, přesto se tam život nezastavil, šel dál i když asi paradoxními cestami...

V Pařížské dávno nebydlím já ani nikdo z naší rodiny a v tisku jsem zaznamenala ,že z přízemí i  "našeho" bytu v 1.patře je obchod Prada. Nejde mi o to zde kritizovat majitele domu,že logicky lukrativní prostor pronajal , ale zamýšlím se zde nad pomíjivostí věcí, lidí i prostorů, které sdílejí. Člověku přijde logické,že stařenky a staříci vzpomínají na mládí i na to, že vše tenkrát bylo "jinak". Ale v 38 letech mě dnes nějak zaskočila konfrontace s realitou, která se tolik liší od mých vzpomínek!

Jsou situace, které asi nelze zvládnout zcela střízlivá! S kamarádkou a tehdejší spolužačkou z vysoké jsme si dnes v kavárně daly flašku vína a vyrazily po letech na návštěvu k "nám domu"! Sestry ani máma neměly odvahu (nebo si nechtěly kazit vzpomínky) se tam jít podívat. Posilněny vínem, jsme s Klárou byly statečné a  vešly jsme dovnitř! Dveře ná otevřel úslužný bodyguard, zrovna někdo u kasy platil útratu 26000 ...odhodlaně jsme po lesklém, kluzkém a chladném schodišti vylezly do 1. patra. Stěny jednotlivých pokojů byly zbořené a náš byt spojen s bytem sousedů v jeden prostor . Vždy tak rušný a společenský byt byl prázný a slušně vychovanou prodavačku nevyvedly z míry ani dvě evidentně majetkem neoplývající návštěvnice. Na první pohled jsme sem nějak nepasovaly! No jo, ale já tu přeci byla "doma", mě sem nesedělo to, co vidím! Dveře  s původními secesními vitrážemi byly pryč, secesní štuková výzdoba na stropě byla zastavěná sníženým stropem, moderní, chladný,luxusní, neosobní design nijak nepřipomínal ten živý a útulný byt z mého dospívání! Dala jsem se s dvořilou slečnou do řeči, neodpustila jsem si: "stojíte nám ve vaně", zvořile poodstoupila, dovolila mi se i podívat na zakrytý balkon - aspon tam byla stále ta samá dlažba! Ta popraskaná dlažba na balkóně mě dojala, tam jsme dávali vánoční stromeček , nákupy a občas tam byl normální nepořádek! Pořád to bylo stejně neupravené, tady jsem viděla poslední a jediný známý pohled! Ten zakrytý balkon mi udělal největší radost! Do mého pokoje se tenkrát vešlo tolik věcí, dnes zabírá jediný malý stojan s oblečení. No je pravda, že ve velkém bytě měl můj pokoj jen 1,5metru na 3metry, přesto jsme tam zvládli udělat mejdan o šesti lidech! Patro na spaní dávno neexistuje a asi někdo sundal ze stropu i toho rozmázlého pavouka, kterého jsem zalepila čtverečkem papíru abych se na něj nemusela dívat :-) 

Co tímto blogem chci sdělit? Nekritizuji majitele domu, Pradu ani architekty jen se ptám: zbylo v tom prostoru něco po nás, co tam bude patrné třeba i po sto letech? V Krumlově mám pocit, že se tam lze dotknout minulosti i několik set let staré a dnes jsem v Pařížské marně hledala vzpomínky dvacet let staré! ...i když na tom balkoně snad něco zůstalo, ale pavouka asi sundali...