Po cestách skřítků - fotosoutěž poznej místo II

Kde žijí skřítci? Kde spinkají víly? Co se ukrýva v šumění ještě ospalých borovic při západu slunce? A kde se rodí jaro?

Máme za sebou první dva kilometry, kdy začínáme být netrpěliví. Ti z vás, kdo nečetli začátek dobrodružství fotosoutěže s hádankou, mohou se v čase vrátit sem a pak s námi pokračovat od sřítka dubouvníčka na širokou tajemnou stezku, která tu dříve nebývala. Podél stezky rostly podivné rostliny, mezi kterými bylo v tichu přicházejícího večera slyšet občas malé začvachtání.

Stezka se táhla po rovinné bahnité pláni a neustále jsme měli pocit, že nás někdo sleduje. užuž jsme si myslela, že když se prudce otočím zahlédnu blátotlačku s bludičkou, které se jen chystají až poslední paprsky sluníčka zapadnou. Nebo že za stébly zahlédnu baheňáka, který nám pod nohama rozestoupí cestičku. Plní napětí jsme se rozhlíželi po té pohádkové zemi. Jak že jsme se sem dostali? Kamarád byl více kurážný než já. No jistě, on tu nikdy nebyl a nevěděl, že cesta tu nebývala, že na planině nebýval jediný stonek rostlinky, že i cesta se objevila až teď. 

Před rozcestím se objevily kameny, které upustil nejspíše místní trol. I když .. toho by cestička asi neudržela. Ledaže by byl dohodnutý s místním králem skřítků, který kouzlem podržel povnost země, když procházel. Opatrně jsem se sehla a vyfotila zbytky jeho rychlého úprku. Nebo snad to byly tajné značky? To jsme se nedozvěděli. Když jsem stiskla spoušť, země se zachvěla a my věděli, že musíme pospíchat. Není radno zůstat v pohádkové zemi, když se zavírá brána.. Ale kterou cestou na rozcestí se dát? Marně jsme zkoumali stopy nešťastníka před námi, které končily jen pár metrů za rozcestíčkem... 

Naštěstí se nad námi objevil překrásný bílý pták s tmavým ocaskem a naléhavě na nás pokřikoval. Neváhali jsme a rychle se vydali směrem, kterým nás vedl. Utíkli jsme rychle z mokré zakleté cesty na pevnější zem, který byla blíže než jsme si mysleli. Bláto se změnilo v trávu a cesta v sirokou cestu. Na chvíli jsme vydechli, abychom se posilnili a uvědomili si, jak jsme prochladli. Měli jsme namířeno k místu duchů o kterém se tradovaly vyprávění vrstevníků našich rodičů. Ale věděli jsme, že pěšky to už asi nezvládneme. 

Kamarád se zadival na obzor cesty a bez váhání a skálopevným přesvědčením prohlásil: tady jezdí drožky ještě se napij, svezeme se.  Zasmála jsem se, ale smích mne přešel, když se jedna opravdu na obzoru objevila. Nasedli jsme a Mladý příjemný pán s humorem drožkařům nezvyklým, si nás prohlížel se zvědavým pohledem. "To jste mne stihli akorát,"pokýval hlavou. Když jsme muvysvětlili cíl naší trasy, jeho hlas a lesk v očích byl náhle podivně šedý. "Zastavím," prohlásil a bez varování vyrazil aniž by si nás více všímal. Spokojení, že se nemusíme další kilometry trmácet v promáčených botech jsme se usadili.

Pochvíli držkař zastavil, beze slova na nás kývnul. V tichosti jsme vystoupili a než jsme se otočili, drožkař byl pryč. Stáli jsme uprostřed lesa a světlo bylo náhle jiné.

Mech dýchal ještě zimou, ale u kořenů stromů už vyrůstaly první lísky o které bylo pečlivě pečováno. Z prava jmse uslyšeli vypísknutí a rychlé cupitání. Ne, tentokrát jsme nic nezahlédli, ale čerstvě navlhčené lístky v místě, kde byly slyšet krůčky nám napověděli. Dryádí děti už jsou vzhůru. Nad hlavou nám zakřičel ptáček, který nás vyvedl z blat. Ano stromy kolem už mnohé pamatovaly, ale jejich vůně a šumění nás uklidňovalo a v tu chvíli jsme vůbec nepomysleli na cíl naší cesty a jen chvíli stali. Občas jsme zaslechly opět krůčky. Dryádí děti jsou vždy zvědavé, obvzláště na jaře, po dlouhém spánku. Sluníčko už zapadlo, ale ještě bylo světlo a my věřili, že tady nás čekají jenom příjemná překvapení.

Kde jsme to chodili? Kde že se to v těchto dnech probouzí jarem a skřítci začínají své rejdění po okolí.. ještě trochu neopatrní k lidskému oku? Kdo by se jim po dlouhém spánku taky divil. Pokud už někdo tuší, ať mi to pošeptá do pošty. A kam míříme? 

Další a závěrečný díl povídání vás čeká po víkendu. Dnes totiž odjíždím propátrat jedno zvláštní místo.