Podzimní hledání pokladů

Nikdy jsem neměla moc ráda podzim... Vždycky, když začalo žloutnout listí, kvíst zlatobýl a vzduchem voněla suchá tráva, kouř a přezrálý švestky, začalo mi být smutno z toho, že léto končí a já se budu muset od řeky a od lesů vrátit do města, do školy, kterou jsem nenáviděla a k rodině, kterou jsem nesnášela snad ještě víc... Přitom podzim je tak krásnej a ten odpor si nezaslouží. Poslední dobou se ho učím mít ráda, protože konečně i na podzim můžu být s lidma, s kterýma opravdu chci být a zjišťuju, že ty krásný místa, kde člověk tráví léto, jsou na dosah ruky i na podzim, jsou jiná, barevnější a kolikrát ještě krásnější než v létě. I tak je mi občas pořád smutno, ale jednou se snad budu na podzim opravdu těšit...to až budu mít stádo ovcí nebo bizonů a podzim pro mě bude znamenat konec práce se sušením sena a začátek večerů, kdy si můžu malovat:).

Jestlipak víte, co to znamená GPS? No přece „gde proboha sem?“:) Když se u nás toto zařízení prvně ocitlo, měla jsem sto chutí se ho nějak zbavit... Mám hrozně ráda papírový mapy...a GPS..to je přece další věc, co bude kazit romantiku našich vandrů..jako by už nestačilo, že s sebou taháme mobilní telefony. Navíc můj muž byl tou krabičkou fascinovaný...pořád to nosil v ruce a sledoval, jak to počítá rychlost, vzdálenost a kdoví, co to ještě umí... Když jsme jeli do Skotska, uznala jsem, že nebude od věci vzít ho s sebou, přece jen jedem do cizí země, kde bude jednodušší se ztratit a těžší se zase najít. V pátek jsme ale vyráželi na vandr po naší zemi a když mi můj milej zavolal z práce, ať se doma podívám po GPS, že jí musíme vzít, málem jsem ho poslala někam... Jak rychle jsem potom změnila názor a s GPS se spřátelila, když mi vysvětlil, na co to budem potřebovat :) „Budeme hledat poklady!“

Vyrazili jsme do České Kanady, kraje, kterému moc sluší podzim, chmýří ve větru a orosené pavučiny... Náš vandr jsme začali na Jindřichohradeckém nádraží. Tam byl i začátek cesty k jednomu pokladu ze hry zvané „geocaching“. Tato hra je založená na hledání souřadnic právě pomocí GPS a na určeném místě se nachází schovaná krabička. V ní je většinou sešitek, do kterého se můžete podepsat a nějaká drobnost, kterou si můžete nechat, ale musíte místo ní dát něco ve stejné hodnotě. Některé „kešky“, jak se jim říká, je těžší nalézt, protože souřadnici musíte nejdřív vyluštit. My například museli doplňovat číslo z výhybky u trati nebo jsme počítali komíny na jednom z nádraží. A i když ke „keškám“ vedla dlouhá cesta, člověk má pak radost jak malý dítě, když poklad opravdu najde :) Navíc, cesta jindřichohradeckou úzkokolejkou je dobrodružství samo o sobě :)

Takhle například takový "poklad" vypadá. A co bývá uvnitř krabiček? Zkuste si nějaký poklad najít a podívejte se sami ;)

Našli jsme dva poklady (po celé zemi je jich opravdu hodně...a nejen po naší zemi:) a chystali se vyrazit ke třetímu, do Kláštera u Bystřice. Už se stmívalo a nebe na jedné straně začínalo nabírat barvu jako jeřabiny, které dozrávaly všude kolem cest....a naproti nám vycházel měsíc v úplňku, oranžově se leskl a jak stál těsně nad obzorem, vypadal neskutečně velký...

Došli jsme se ke klášteru, kde měla být první indicie k vyluštění souřadnice. Měly to být letopočty psané zlatým písmem, tak jsem si říkala, že tam asi bude nějaký památník, kaplička, nebo to možná bude přímo na kostele, ale zaboha jsme nemohli nic najít, i když jsme oběhli kostel několikrát kolem dokola. Začínala jsem si myslet, že se asi někde stala chyba, že máme špatné souřadnice nebo tak něco, a sedla jsem si na lavičku před kostelem. Můj muž hledání nevzdával a zmizel kdesi ve tmě a mě najednou oči zalítly nahoru, pod střechu kostela, kde v okapech rostl pelyněk a na římsách sedaly poštolky.... A tam to bylo :) Byl to snad nejlepší pocit z celýho hledání pokladů. Ohromný latinský nápis zlatým písmem přímo na kostele. V té tmě jsme si ho prve vůbec nevšimli...a teď jsme se divili, jak jsme ho mohli přehlídnout, když byl tak velký a celou dobu jsme chodili kolem něj :) Bohužel další postup jsme museli nechat na ráno, protože mezitím nastala tma jako v pytli a nápis v ní pomalu, ale jistě mizel a měsíční světlo na něj nestačilo.

Postavili jsme si stan na kraji lesa za vsí. Většinou stan nenosíme, ale přece jen už je v noci dost zima.

Když jsem ve městě, většinou se mi ráno nechce vstávat, ale venku...to přece nejde spát:) Když jsem vykoukla ze stanu, slunko už bylo nad obzorem a louka přede mnou se doslova leskla rosou. Prošla jsem se v ní, udělala si pár fotek a během chvíle jsem měla mokrou urousanou sukni, ale komu by to vadilo v tak krásným ránu? :)

K snídani byl chleba s májkou a čaj z bylinek, které rostly kolem. A vydali jsme se pro poslední poklad...

(Jedna bylinková písnička :)

A od pokladu jsme šli cestou mezi lesy, kde stojí bunkry pohraničního opevnění a poli, na jejichž krajích kvete vřes a rostou trsy janovce...A ještě jeden poklad jsem tu našla :) Kručinku barvířskou. Od té doby, co se zajímám o přírodní barvení, se venku dívám, kde jakou rostlinku uvidím...a kručinku jsem zatím nikde nenašla. A tady jí bylo tolik... No jasně, že jsem si nasbírala ;)...a doma i hned vyzkoušela.

Kručinka, vřes, pavinec a lnice:

Došli jsme na pastvinu s ohromnými ledovcovými kameny. Je to místo, kde žijí skřítci. A to myslím naprosto vážně :) Na jedné hromadě kamenů roste stařičký keř černého bezu a tam jsme skřítkům nechali obětinu - trochu tabáku a trochu whisky. Pastvinou vede tenká cestička, která se zdá, že jí tu udělaly krávy...ale jak by mohly krávy udělat tak tenounkou cestičku? Navíc cestička se zvláštně klikatí a až nápadně spojuje „duchovní“ místa této pastviny - hromadu kamenů s keřem černého bezu a starý jeřáb, na podzim doslova obsypaný červenými kuličkami.

Cestička k jeřábu a skřítek, který zkameněl:

Prošli jsme skřítčí cestičkou a já si pod jeřábem vyrobila jeden z nejhezčích šperků - korálky z jeřabin. Jsou v té nejživější barvě - červené jako krev. Nemusím se o ně bát jako kdybych měla šperk z diamantu, protože je hned jasné, že za pár dní uschnou...ale příští podzim přece zase narostou... Jo, možná jsem infantilní... myslete si co chcete :)

Chmýří a pavouk, který ulovil včelu:

K večeru jsme se dostali k hradu Landštejn, ale bohužel už měli zavřeno. No nevadí, byli jsme tu loni a budem zase příští rok...

Od hradu jsme se vydali k lesnímu rybníku Pstruhovci, nejromantičtějšímu místo na světě...alespoň podle mě od té doby, co jsem tu prožila jedno úžasný léto. Cesta k rybníku je doslova lemovaná keři janovce. V lese jsme sem tam sebrali houbu, když nějaká rostla hned u cesty a když jsme došli k rybníku, měli jsme jich plný ešus. Skončily jako řízečky, obalené v mouce seškrábané z kůrky chleba a osmažené na ohni :)

Když jsem se ráno podívala ze stanu....no...co bych to popisovala:)

Každý, kdo někdy zažil tu čistou radost svojí i celého okolí z toho, že začíná nový den, to pochopí už z fotek...kdo nezažil, nepochopí ani po dlouhém vyprávění. Nad rybníkem se zvedala prosvícená mlha a v lese bylo ticho a přece plno života. Já byla sama, a přece nebyla, protože všechno kolem na mě mluvilo a nedaleko ve stanu spala moje láska. A slunko, které se zvedalo mezi stromy nad hrází, ten den nebylo jen slunko, ale starobylý bůh...

Co ještě povídat dál, když ve světle toho rána je už každej zážitek šedivej a všední? No alespoň přikládám ještě pár fotek z lesní zastávky Kaproun. Byli jste tam někdy? Jestli ne, určitě se jeďte podívat. Jde totiž o památné místo, kde byl v noci z 28. na 29. června 1900 vyhozen z vlaku mistr Jára Cimrman. Zastávku zdobí jeho reliéf, odlitý ze skutečného otisku v blátě, který tu mistr po vyhození z vlaku zanechal. Bohužel se jedná jen o zadní část jeho těla, takže jeho podoba je pořád neznámá :)