Povídání o cestě, o barvách, o potkávání sebe sama, o ledu a tak nějak vlastně o všem.

V sedm hodin ráno jsme už seděli v Bechyňce (já  můj pes) a chystali se na pěší výlet z Bechyně do Malšic. Bechyňka je moje oblíbená výletní mašinka. Na táborském nádraží má vlastní nástupiště a tak se nestresuji jako u jiných vlaků, zda opravdu pojedu kýženým směrem, vždycky má lokomotivu a dva  vagónky a jezdí krásně pomalu takže si za jízdy stihnete prohlédnout vše, okolo čeho jedete (tedy v případě, že nevyrážíte v prosinci v sedm hodin ráno, protože pak si můžete prohlížet leda tak tmu). Navíc je to jedna z prvních tratí ve střední Evropě (pokud chcete nahlédnout trochu do její historie a podívat se i na dobové fotografie, zde je to správné místo). A úplně navíc má moje babička dům kousek od mostu, po kterém se vláček dostává přes Lužnici a jako malá jsem jí tolikrát mávala.....

Do Bechyně jsme dorazili v dobré pohodě, dokonce se během naší cesty stihlo rozednít a tak nám stačilo najít červenou značku a hrdinně vyrazit. Sestup k řece je místy krkolomný, ale pohled na Bechyňský most zalitý růžovým ranním světlem, Vám ho určitě vynahradí. Mrzlo až praštělo a zem křupala pod našima nohama. Nikde nebylo vidět ani človíčka a tak jsem pustila psa navolno, ať si přizpůsobí tempo svým nemocným nohám. Človíčka sice ani nevidět ale po pár metrech jsme vyplašili srnku a za chvíli další tři, Altárek je viděl a přesto (poměrně překvapivě) se podíval jestli ho náhodou nevolám, snad chudák tušil, co jsem na nás uchystala a rozhodl se šetřit síly.

Všechno bylo modré pokryté jinovatkou a v údolí byl opravdu mráz, sluníčko se zatím odráželo jen od špiček smrků rostoucích až kdesi tam nahoře. Řeka byla pod ledem a trochu se třpytila. Bylo ticho a a slyšet byly jen naše kroky. Nádhera.

Po chvíli nás cesta vyvedla nahoru na kopec a tam jsem nemohla odolat, takže zde je pár foteček

a zde pár dalších, z návratu k řece

Obloha byla blankytně modrá a vzduch voněl mrazem. Řeka byla černá a modrá a zlatá a neskutečně krásná. Místy tekla volně, místy byla pod ledem. A někde plula středem tříšť a vytvářela tichý zvláštní zvuk, jak narážela na ledovou krustu blíže u břehu.

Ty chvíle, kdy slyšíte jen své kroky, šustění zmrzlé trávy tiché vrzání řeky a sem tam nějakého ptáčka jsou prostě úžasné. Asi by člověk neměl ničit takové okamžiky tím, že se je bude pokoušet zachytit na čip, film, či jiný materiál a tak zde je má poslední fotka z dnešního dne.

Pak se baterky rozhodly že dál mé snahy o kradení duší těchto chvilek podporovat nebudou a vypověděly službu. To už jsme dorazili do Dobronic. Prvních 9 kilometrů bylo za námi.

Stáli jsme kousek nad hradem a dívali se na něj. U hradu stála srnka a dívala se na nás. Byla zalitá sluncem, celá zlatá a růžová stejně jako hrad. Stála, dívala se na nás a asi čekala co uděláme. Moc jsem jí chtěla vyfotit a ona vypadala, že na to skoro čeká, jen tak si dovedu vysvětlit, že stála a čekala až si sundám batoh vyndám foťák, zapnu ho, zanadávám znohu ho zapnu, zase zanadávám.... a po pátém pokusu ho vrátím zpět do batohu a batoh na záda... Pak jsme se vydali k ní a ona pomalu odběhla. I když v tu chvíli jsem pro to měla jiné vysvětlení - měla jsem pocit jako kdybych se setkala s andělem, ale to se mi prostě občas stává, zvlášť když je tak krásně jako dnes ráno. 

Kousek za Dobronicemi stála kaple, východní stranu zalitou sluncem. Přestože nejsem věřící (alespoň ne v běžném slova smyslu, i když tento článek tak asi nevyzní), jsem se krátce pomodlila za to aby na světě zůstala i nadále láska, barvy a stromy.

Pokračovali jsme dál. Na takovýchto výletech mívám pocit, že potkávám samu sebe, nebo snad Boha v sobě (nebo že bych se dostávala do transu?). Neumím to vysvětlit. Prostě mám najednou pocit, že všechno má svůj důvod, že všechno je přesně tak, jak být má a přestanu se zaobírat svými problémy. Překvapivě mi to vydrží i dost dlouho po návratu.

U Stádleckého mostu bylo krásně. Jeho historie je také zajímavá - byl na toto místo přenesen - původně stával nad Vltavou a je to jeden z posledních řetězových mostů. Pokud Vás to zajímá, zde o něm najdete základní informace.

Odtud už je cesta víceméně nezajímavá. Opouští totiž liduprázdnou krajinu plnou stromů a vede chatovou oblastí v délce několika kilometrů. Až kousek před Příběnicemi, se zase stává trochu tajemnou krásnou stezkou takovou, jako na začátku. 

Ani se nestihneme rozkoukat a jsme v Příběnicích. Tuto nádhernou zříceninu stojí za to prolézt a prozkoumat, přestože z ní prakticky nic nezbylo ( neprotiřečím si, je opravdu nádherná a opravdu z ní mnoho nezůstalo :) ) a navíc je z ní překrásný výlet na údolí Lužnice.

Protože Altárek už vypadal unaveně a na několika posledních kilometrech trochu pokulhával, rozhodla jsem se, že se nebudem hnát do Tábora ( museli bychom trochu zrychlit, abychom nešli nakonec potmě), ale dojdeme dle původního plánu do Malšic a svezeme se Bechyňkou zpátky domů.

Suma sumárum: za 6,5 hodiny jsme ušli dle ukazatelů 24,5 kilometru, prolezli dvě zříceniny, viděli 5 srn a nespočet ptáků. Poznali krásu řeky a potkali sami sebe. I když tady bych asi měla mluvit za sebe, zda se potkává i Altárek nevím. Zatím spí, zeptám se ho až se probere a třeba mi odpoví.

A teď to přání do nového roku (k tomuto článku patří, protože jsem nad ním přemýšlela cestou).

Přála bych Vám, abyste se netrápili pro něco, co nemůžete mít, abyste se uměli radovat z toho, co už máte, nebo co mít můžete. Přála bych Vám, abyste měli sílu povznést se nad chyby druhých a poučit se ze svých chyb. Přála bych Vám mnoho radosti, lásky a zdraví. Mnoho nápadů, ale hlavně mnoho úsměvů - dávaných i dostávaných.