Příběh kočičky Chudinky

Příliš se mi nestává, že by mi Náhoda zasáhla do života naprosto nezapomenutelně. Ale tento týden se jí tohle povedlo, seznámila mě s kočičkou, která na sklonku svého života získala jméno Chudinka.

Potkala jsem ji, no ano, náhodou. Mezera ve vyučování, 2 hodiny času, tak jsem si šla koupit vlasec. Šla jsem delší cestou, ale zase klidnější, ne přes hlavní ulici. A proti mě běžela kočka, protahovala se za truhlíky květin před restaurací. Mazlím se s každou kočkou, která se nechá, proto jsem na ni zavolala. Myslela jsem, že se bude bát, jako každá toulavá číča. Ale tahle ne, hned přišla, vděčná za trochu pozornosti a lásky. Došla jsem jí koupit mlíko, moc jí chutnalo... Byla hubená, urousaná, ale jinak vypadala v pořádku. Jenže najednoujsem si všimla velké rány, kterou měla na bříšku. Na radu jedné paní jsem ji odnesla na veterinu. Vyšetření znělo jednoznačně, kočička má nádor, který si rozškrábala, a ještě jeden, který zatím nechala. Neměla jsem jak jí pomoci a paní doktorka neporadila, tak jsem Chudinku odnesla, kde jsem ji našla. Ale vrtala mi hlavou a vše jsem napsala zde v klubu Zvíře v nouzi, kde mi holky, zejména betula rf, pomohly kontaktovat Kočičí naději a paní Smejkalovou, která slíbila vzít si kočičku do péče, pokud ji znovu najdu. 

A tak se rozjela akce, já a můj přítel jsme se vydali hledat kočku v centru města... Prohlédli jsme okolí, ale nikde nebyla, sedli jsme si a doufali, že se třeba ukáže. A ukázala! Dala jsem jí trochu žrát a s přítelem jsme ji odnesli na veterinu. Na tu samou, kde jsem byla den před tím, kam paní Smejkalová jezdí, ale kde mi doktorka o této paní nic neřekla... Cestou mi kočička ležela v náručí, vrněla a já cítila, že za těch pár chvil, co ji znám, si mě neskutečně získala... Měla v očích lásku, vděčnost, naivní důvěru, spokojenost za trochu lásky... Na veterině si ji přebrali a já přišla s dobrou zprávou, kočička se našla!

Bohužel dnes mi paní Smejkalová psala, že kočičku, které dala jméno Chudinka, museli uspat. Měla bolesti, špatně chodila, nádor zasáhl její tělo způsobem, která již nešel napravit... I kdyby ji operovali, pravděpodobně by nepřežila. A pokud ano, žila by i tak s bolestmi a dostala by jen měsíc času... Uspat ji bylo nejlepší řešení. 

Paní psala, že ji držela, když ji uspávali, že spokojeně vrněla... A já cítím velký smutek za malou hubenou kočičku, která mi náhodou vešla do života... A tak odešla Chudinka, nevím, jak se octla na ulici, nevím, kde byla před tím, ale jsem ráda, že alespoň umřela spokojená, v dobrých rukou, bez bolestí a že se na mě teď dívá a ví, že jsem ji měla a mám ráda.