Byli jednou jedni moc hodní starší manželé a strašně toužili po děťátku, ale pořád se jim to nedařilo. Vyzkoušeli úplně všechno. Dokonce došlo i na sex. Ale pořád nic.

Jednou přišel do jejich vesnice hodně starý, podivný muž. Pronajal si v hospodě pokoj a každý den postával na návsi a ptal se lidí na jejich problémy a nemoci, a že jim pomůže. A mnohým opravdu pomohl.

Manželé se o něm rychle doslechli a žena vyslala muže s prosbou o pomoc. Však co, říkala, nemáme co ztratit. Muž se zařadil za lidi, čekající na radu a pomoc starého muže. Zvědavě si jej prohlížel. Stařec byl vyhublý, až vyschlý, kdysi vysoký, nyní shrbený, musel být hodně starý, ale přesto měl černé vlasy i vousy, jen mírně propletené stříbrnými nitkami šedin. Když došla na muže řada, stařec zvedl hlavu a upřeně se mu na okamžik podíval do očí. Měl z toho divný pocit, až jej zamrazilo. Stařec pozorně poslouchal, potom přiložil svou dlaň na mužovo čelo a dlouho přemýšlel. Pak řekl: "Vem si tyto dvě malé kuličky, tu černou polkni sám a tu bílou dej sníst své ženě. Budete mít syna. Nebude jako ostatní děti. Budete jej mít rádi, ale nikdy mu nebudete rozumět. Když si o něco řekne, dejte mu to. To je vše. Běž domů, pověz to ženě a dobře o tom popřemýšlejte." Muž byl zmatený. "A co jsem vlastně dlužen?", zeptal se. "Nic, svou odměnu jsem již dostal", odpověděl stařec.

Manželé o tom dlouho nepřemýšleli a každý polknul svou kuličku. "A to je vše?", ptá se žena. (vsuvka autora: nesnáším uvozovky u přímé řeči a neumím je psát, tak než se to naučím, tak je prostě budu psát blbě nebo je psát vůbec nebudu, konec vsuvky) Neměli bychom mít sex? Ptá se žena. No o tom nic neříkal, ale tak asi ano, jak jinak bys mohla otěhotnět, říká manžel (nikdo jiný tam už nebyl, tak to musel říct on, že).

Za devět měsíců a dva dny se jim opravdu narodil syn. 4,2 kg, 48 cm, kdyby to někoho zajímalo. Kluk rostl jako z vody a na první pohled se ničím nelišil od ostatních dětí. Jen byl trošku vnímavější a o všem více přemýšlel. Ale čím byl větší, hrál si se stejně starými dětmi méně a méně a začal vyhledávat společnost spíše starších dětí. Byl velmi chytrý, často jeho rodiče nad jeho moudrým pohledem až zamrazilo. Jakoby v tom dítěti byl ukrytý někdo jiný, už dávno dospělý.

Přišel čas, kdy začal chodit do školy. Učení mu šlo bez problémů, jen paní učitelka poznamenala, že se straní ostatních a má zvláštní otázky, na které mu často neumí odpovědět. Nicméně na konci první třídy měl výborné vysvědčení a rodiče se rozhodli, že jej za to musí nějak odměnit. Chlapec sice dostával dárky na narozeniny i Vánoce, ale neprojevoval z nich žádnou radost, jen šlušně poděkoval, pohladil maminku a otce po ruce a hračky si uložil do pokojíku a nikdy si s nimi nehrál. Otec si moc dobře vzpomínal, co mu tehdy stařec říkal: "Dejte mu o co si řekne." Jenže chlapec si nikdy o nic neřekl, nestál u výlohy hračkářství a nežadonil autíčka či vojáčky, jako ostatní děti.Tentokrát se jej zeptám, co by chtěl sám, řekl si sám pro sebe otec. A matka by s tím souhlasila, kdyby to byl řekl nahlas."Milý synu, chtěli bychom ti s maminkou dát nějaký dárek, za tak pěkné vysvědčení, co jsi přinesl. Ale nevíme si s tím rady. Řekni si sám, co bys rád dostal." Syn se na otce podíval tím svým zvláštním, moudrým pohledem a řekl: "Víš tatínku, já vlastně nic nepotřebuji, ale jestli mi s maminkou chcete něco dát, tak bych chtěl malou bílou kuličku." "Jak kuličku? Jakou?" podivil se otec. "Obyčejnou dřevěnou, natřenou na bílo, tak akorát do dlaně" odpověděl syn. "Jen kuličku? Nic jiného nechceš?" "Ne, tatínku, stačí mi ta kulička" řekl syn. "To tak nejde, kuličku dostaneš, ale to není žádný dárek, koupíme ti kolo." řekl otec rozhodně. Syn se na něj podíval, usmál se, pohladil jej po ruce a řekl způsobem, že si jako malý kluk připadal otec sám: "Jak myslíš, tatínku." Koupili mu tedy kolo a dali malou, bílou, dřevěnou kuličku.

Chlapec chtěl udělat rodičům radost, tak jezdil na kole kam jen mohl. Ale mnohem více času věnoval čtení. V sedmi letech uměl číst lépe než o mnoho starší děti. A četl pořád. Skoro každý den jej otec viděl, jak si nese domů novou knihu.Na konci školního roku měl na vysvědčení samé jedničky. Otec se jej zeptal, co by chtěl za vysvědčení dostat. Řekl si zase o stejnou malou, bílou, dřevěnou kuličku. Otec se tomu podivil, ale nic neříkal a dal mu ji. Na konci třetí třídy se situace opakovala. Tentokrát už to otec nevydržel a zeptal se: "Synku, a na co vlastně potřebuješ ty bílé kuličky?" "To ti tatínku nemůžu říct" byla jeho odpověď. Více z něj nedostal.

 Další rok si řekl o bílou kuličku i o narozeninách, svátku, na konci školního roku a o Vánocích. To stejné se opakovalo i další rok. Když měsíc po jeho 11. narozeninách měl svátek, otec už bez ptaní mu přinesl bílou kuličku. Ale syn řekl: "Tatínku, letos už nebudu bílé kuličky potřebovat, mám jich 11, stejný počet, jako let, po které jsem na světě. Teď už potřebuji jen jednu bílou kuličku ročně."

Jednou našel na stole položenou knihu v koženém obalu, který chlapec používal na přenášení vypůjčených knih. Zvědavě knihu otevřel. Čekal dobrodružný román nebo snad něco o přírodě. Nerozuměl tomu, kniha byla bez obrázků, napsána podivným písmem, jazykem, který neznal. Pod knihou byl rukou psaný deník, stejným jazykem, jakým byla napsána kniha. Otec znal ten deník, koupil jej chlapci k desátým narozeninám. Vyndal z obalu knihu, deník nechal na místě, sedl do auta a jel do města. Zastavil u antikvariátu. Starý majitel antikvariátu si knihu dlouho prohlížel. Nikdy jsem nic takového neviděl, připomíná mi to něco z jazyků staré Mezopotámie, ale kniha nemůže být tak stará, nebude starší než 300 let. Opravdu nevím, víte co, počkejte, dám vám adresu na mého starého známého, učil historii na univerzitě a tyhle věci jsou jeho koníčkem. Zajděte za ním, je to starý pán, nikam už moc nechodí, určitě jej zastihnete doma. Muž zazvonil u dveří staršího, omšelého domku s oprýskanou omítkou, obklopeného zarostlou, neudržovanou zahradou. Otevřela mu mladá žena. "Dobrý den, je doma pan profesor, potřeboval bych s něčím poradit" "Dobrý den, nezlobte se, ale dědeček už nechce být rušen", řekla mu mladá žena. "Promiňte, ale je to pro mne opravdu důležité, mohla byste mu aspoň jen ukázat tuhle knihu", řekl muž naléhavě. Žena chvíli váhala, ale pak si vzala knihu. "Počkejte chvíli." Za minutu byla zpátky a pozvala jej dále. Vešel do pokoje, kde seděl v křesle muž, ve věku určitě hodně přes 80 let. "Odkud máte tu knihu?", zeptal se jej chraplavým, unaveným hlasem, ale jeho oči byly překvapivě živé a zvědavé. "To nemůžu říct, vlastně to ani nevím, není moje." Profesor pokýval hlavou, "Je to pro mne záhada. Je napsána v akkadštině. Což je vlastně nemožné, je to tisíce let mrtvý jazyk, nikdo jej nemůže znát tak, aby jej mohl používat, navíc to není klínová podoba písma, ale znaková. Kdyby to byla sumerština." Profesor se odmlčel. "V této podobě písmo mohli používat možná kněží, ale to už je opravdu 4 tisíce let. Opravdu nechápu, proč by někdo psal knihu v jazyce, který už dávno neexistuje. Musí to být přepis nějaké knihy z té doby." S každým dalším profesorovým slovem se muž tvářil ztrápeněji, a taky se tak cítil. "Můžete mi ji tak na týden nechat, znám pár lidí, kteří by si s tím možná věděli rady", požádal jej profesor. "Nezlobte se, ale to nemůžu", odpověděl muž. "Aspoň mne nechte ofotit pár stránek a nechte mi na sebe kontakt", řekl profesor. S tím muž souhlasil. Rozloučil se a spěchal domů.

Hned šel za synem, nějak tušil, že by se radši na nic ptát neměl, ale nemohl to vydržet. "Odkud máš tu knihu?" zeptal se jej. Syn odpověděl: "od hostinského, nechal ji tam prý pro mě kdysi dávno nějaký cizinec a hostinský mi ji měl dát, až mi bude 11."

"A ty ji přečteš, ty tomu rozumíš?", ptal se syna. "Ano, rozumím tomu jazyku, nevím proč, ale rozumím." "A o čem ta kniha je a co si píšeš do toho deníku?", vyhrkl otec. Syn se na něj podíval pohledem, který otec už jednou zažil. "Nemůžu ti to říct, ani kdybych chtěl, a už se mne na to prosím nikdy neptej, tatínku."  Otec to slíbil a už se dále neptal.

Za týden zazvonil u nich doma telefon. "Chce s tebou mluvit nějaký profesor a prý je to moc důležité", volá na muže jeho žena.

Profesorův hlas byl nervózní a zněl naléhavě. "Potřeboval bych ještě jednou vidět tu knihu a promluvit si o ní s vámi." "Nezlobte se, pane profesore, ale nechci už o té knize mluvit, rozmyslel jsem si to", odpověděl muž. "Prosím vás, je to moc důležité, to není obyčejná kniha, je to něco jako díl kroniky a soupisu všeho vědění, problém je, že nejde o kroniku žádné ze známých civilizací. Mohl byste mne navštívit, co nejdříve, prosím." Muž neochotně souhlasil, knihu ale vzít odmítl.

Přemýšlel, jestli má jít za synem, ale slíbil, že se na to nebude ptát. Druhý den jel za profesorem, zazvonil u dveří, ale nikdo neotvíral. Chvíli čekal a pak se vrátil domů.

Druhý den ráno zkusil zavolat na profesorovo číslo, zvedla to vnučka. Profesor byl samozřejmě mrtvý, ale to už všichni tušíte.

Večer přišel syn za svým otcem a matkou. "Vím, že vás trápí spousta otázek. Taky vím že jsem jiný, než ostatní děti. Nenarodil jsem se náhodou a mám zde své poslání. Jednou vám to snad vše budu moct vysvětlit. Ale zatím nemohu. Otázky a pátrání ohrožují mne, i ty, kdo se ptají. Jsem váš syn a miluji a ctím vás jako své rodiče. Neptejte se prosím a nepátrejte po věcech kolem mne, slibte mi to." Rodiče mu to slíbili. Pak si syn řekl a černou, dřevěnou kuličku. "Musí být darovaná od vás. Musím splatit jeden dluh a je mi to moc líto", řekl. A tak se stalo, syn dostal černou kuličku, rodiče už o tom nikdy nemluvili. A syn se choval, jako by se nic nestalo.

Dalších několik let uběhlo docela v klidu. Chlapec dospěl, byl tmavý, štíhlý a vysoký, měl tmavé vlasy, černé oči a rodičům se pramálo podobal. Ke všem se choval zdvořile, ale od všech si udržoval odstup. Neměl kamarády. Ne že by se jej ostatní přímo báli, ale měli z něj zvláštní respekt. Dostudoval střední školu a chystal se na vysokou. Blížily se jeho 18. narozeniny.

Sám přišel za otcem, ohledně dárku. "Letos, tatínku, bych potřeboval černou kuličku", řekl s podivným smutkem v hlase. "A pak ještě něco, kup mi prosím černého havrana, vím, kde jej seženeš, mohl bych si jej koupit sám, ale musí to být dar"

Otec udělal, jak syn řekl. Ale nedalo mu to a se ženou se domluvili, že mu navíc koupí motorku. Syn byl nakonec docela rád a hned ji jel vyzkoušet. Bylo už k večeru a stále se nevracel. Normálně by se rodiče neznepokojovali, byl často venku za tmy a nikdy o něj neměli strach, tak nějak věděli, že se o sebe dokáže postarat za každé situace. Ale přece jen na motorce nikdy nejel. Zazvonil telefon, ptali se na jméno a když otec odpověděl, řekli mu, že syn je v nemocnici, velmi vážně raněn, a že mají ihned přijet.

Stáli u jeho postele, hlavu měl obvázanou, ale i přes obvaz byla vidět hluboká promáčklina, ztěžka dýchal. Pokunul otci zrakem, aby přistoupil blíže. Otec se k něm naklonil. "Můj čas se krátí, tatínku. Potřebuji ti dát instrukce, co vše musíš udělat", šeptal namáhavě. Řekl otci co má dělat s knihou, deníkem a havranem. Pak to otec nevydržel a zeptal se. " Prosím Tě synku  a můžeš mi říct, proč byly pro Tebe tak důležité ty kuličky a k čemu jsi je potřeboval? "  "Ano, to už teď můžu říct, tatínku, skloň se ke mne blíž"

A zemřel.

Kdo chce dále pátrat po smyslu kuliček, může tady: http://www.fler.cz/blog/anti-recese-o Možná by všem v pátrání mohlo pomoct zvláštní tetování, které našli lékaři vzadu na chlapcově krku skryté pod vlasy. Snad se bude nápověda skrývat v jeho pokoji či deníku. Kuličky tam samozřejmě nejsou, ty byly všechny použity. Kam poletí havran, když jej otec vypustí? Proč je v knize zaznamenána nejen minulost cizí civilizace, ale i budoucnost té naší? Bude lékařům něco divné na chlapcově těle, nařídí pitvu? Najdou něco zvláštního? Objeví se znova někde podivný starý muž, narodí se další dítě?